Jezuitská rezidence (Tuchoměřice)

Historie jezuitské rezidence v Tuchoměřicích je spojena s historií renesančního zámku, vybudovaného v Tuchoměřicích v 16. století za panování příslušníků šlechtického rodu Služských z Chlumu, kteří byli velkými příznivci Jednoty bratrské. Poslední držitel z rodu Služských z Chlumu, Jan Benjamin Služský, prodal panství v roce 1615 Ottovi Jiřímu z Vartemberka, který v roce 1623 prodal panství se zámkem Jezuitské koleji u sv. Klimenta na Starém Městě pražském.

Jezuité zamýšleli zřídit v Tuchoměřicích rezidenci pro čtyři členy řádu. Rezidence byly podle jezuitské nomenklatury nižší řádové domy, podřízené mateřské koleji. V jejich čele stál pater superior a často při nich vznikaly i malé školy, kde se kromě katechismu vyučovaly i základy čtení, psaní a počítání. Po podepsání kupní smlouvy byli do Tuchoměřic posláni dva jezuité a o rok později se mělo započít s výstavbou rezidence. Výstavba se opozdila i v důsledku příprav na třicetiletou válku, během které tuchoměřická rezidence zchátrala tak, že v polovině 17. století se její zdi i klenutí bortily a zcela zničen byl i přilehlý kostel sv. Víta a Linharta. Jezuité se rozhodli celý zámek přestavět spolu s výstavbou nového kostela a tuto práci zadali italskému staviteli G. D. Orsimu.

Podle jeho návrhu byla v roce 1669 dokončena oprava a raně barokní přestavba zámku spolu s výstavbou nového kostela sv. Víta. Obdélná, patrová, čtyřkřídlá budova jezuitské rezidence s uzavřeným vnitřním dvorem, téměř zachovala původní půdorys renesančního zámku ze 16. století. Po stavební stránce byl celý areál dokončen v letech 1673–1675; v této fázi šlo spíše o užitkovou stavbu oživenou rustikovým vstupním portálem s kartuší. Vnitřní úpravy pokračovaly i v následující době, kdy bylo v roce 1680 zřízeno v rezidenci 8 nových pokojů a schodiště. K tomu došlo v souvislosti s morovou epidemií v Praze, kdy stavba poskytla načas útočiště 75 studentům z pražské koleje.

V první dekádě 18. století byla rezidence rozšířena o dnešní patrové vstupní křídlo členěné jednoduchou rustikou s lizénami. V první okenní ose je umístěn průjezd klenutý dvěma poli plackové klenby. Při pozdějších vrcholně barokních úpravách byly pravděpodobně v přízemí zřízeny plackové klenby s vykrajovanými zrcadly a dnešní podobu získaly i arkády nádvoří. V přízemí jsou arkády zaklenuté plnými oblouky a zdi členěné jednoduchou rustikou. V patře se střídají plochy se zdvojenými pilastry s plochami členěnými rustikou a jedním jónským pilastrem. Arkády jsou v patře ukončeny obdélnými otvory. Arkádové oblouky původně otevřené v rozích zjemňovaly strohost pravoúhlé budovy.[2] Objekt je chráněn od roku 1958 jako kulturní památka.[3]

Vývěska komunity Chemin Neuf

V tuchoměřické rezidenci bydleli od poloviny 17. století nejprve dva členové jezuitského řádu, kněz, který vedl duchovní správu a bratr-laik pověřený dozorem nad správou velkostatku. Později zde působili tři kněží, jeden měl dozor nad správou velkostatku, druhý, katecheta kromě křesťanského vyučování, kázal o svátcích a třetí byl nedělním kazatelem. K nim zde byl ještě k obsluze bratr-laik. Tuchoměřická rezidence sloužila mimo to i jako místo k odpočinku a zotavení pražských řádových představených. Jezuité zde pobývali až do zrušení jejich řádu v roce 1773. V té době bydleli v Tuchoměřicích tři kněží Tovaryšstva Ježíšova: Ignác Vydra, Jan Nývelt a Josef Vávra. Na žádost osadníků byla ale duchovní správa v Tuchoměřicích ponechána a svěřena jednomu z kněží zrušeného řádu Tovaryšstva Ježíšova a to Josefu Vávrovi. Ten vedl duchovní správu v Tuchoměřicích až do své smrti v roce 1797.[4] Tuchoměřická rezidence připadla v roce 1773 novoměstskému konviktu a později Studijnímu nadačnímu fondu. Roku 1898 zde byl zřízen ústav pro rekonvalescenty pod správou Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského a v roce 1953 klášter připadl pražské nemocnici Motol, která zde provozovala léčebnu pro dlouhodobě nemocné do 80. let 20. století.

Od roku 1998 využívá bývalý jezuitský klášter komunita Chemin Neuf jako řeholní dům.[5]