Jean-Louis-Ebenezer Reynier

Hrabě Jean Louis Ebenezer de Reynier (14. ledna 1771 v Lausanne, dnes Švýcarsko — 27. února 1814 v Paříži, Francie) byl francouzský generál období napoleonských válek.

Jean-Louis-Ebenezer Reynier
Narození14. ledna 1771
Lausanne
Úmrtí27. února 1814 (ve věku 43 let)
Paříž
Místo pohřbeníPantheon (48°50′46″ s. š., 2°20′46″ v. d.)
Povolánívoják
Oceněnívelkodůstojník Řádu čestné legie
jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Královský řád obojí Sicílie
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Svým vzděláním inženýr, vstoupil roku 1792 do tvořící se armády revoluce k dělostřelectvu. Brzy se stal důstojníkem a sloužil jako adjutant v generálním štábu Severní armády a roku 1795 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1796 byl náčelníkem štábu Rýnské armády, které velel Moreau. Vyznamenal se při ústupu k Rýnu a v bitvě u Biberachu a byl povýšen na divizního generála. Roku 1798 velel divizi za egyptské výpravy a roku 1799 se zúčastnil syrského tažení. Ponechán Bonapartem v Egyptě, v bitvě u Helipolisu (20. března 1800) pod velením Klébera rozhodl svým zásahem o vítězství. Kléberovým nástupcem generálem Menouem, s nímž míval rozpory, byl po porážce u Alexandrie 21. března 1801 zatčen a poslán zpět do Francie. Tam pro duel s Menouovým náhradníkem generálem d'Estaingem , jehož zabil, upadl do Bonapartovy nepřízně a byl odeslán na svůj statek v departementu Nievre. Teprve koncem roku 1805 obdržel rozkaz převzít velení divize určené do Neapole. Vyznamenal se u Gaëty roku 1806 a při obsazení Neapolska, ale Kalárii musel v důsledku porážky od Britů u Maidy (4. července 1806) vyklidit. Poté převzal vrchní velení v Neapoli a roku 1809 se stal ministrem války neapolského krále Joachima Murata. Ve válce s Rakouskem roku 1809 byl postaven v čelo armádního sboru a vyznamenal se zejména v bitvě u Wagramu. Poté převelen na Pyrenejský poloostrov, kde velel 2. sboru v Portugalsku. V ruském tažení roku 1812 mu přenechal Napoleon velení 7. sboru (složeného převážně ze Sasů), který se na Volyni spojil s Rakušany pod Schwarzenbergem. Roku 1813 stál v čele sboru Rýnského spolku a bojoval u Grossgörschenu, Budyšína, Grossbeerenu a Dennewitzu. V bitvě u Lipska byl pověřen krytím ústupu a padl 19. října do zajetí. Brzy vyměněn, přijel zpět do Paříže, ale již vážně nemocný a zemřel 27. února 1814. Jeho spis „De l’Égypte apres la Bataille d'Helipolis“ vydali jeho dědicové jako Mémoires sur l’ Égypte (Paříž 1827).

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.