Jaroslav Vyhnis

Měl dva sourozence, jeho otec byl voják z povolání. Narodil se v kasárnách, jeho křtiny zařizoval vojenský kaplan. Započal studia Vyšší hospodářské školy v Klatovech, které nedokončil. Přihlásil se do výzvy „1000 pilotů republice“ a po absolvování výcviku se stal příslušníkem 1. leteckého pluku TGM[3] v Milovicích. Zde prodělal pěší výcvik, na letišti Boží dar poté i pilotní výcvik. Při obsazení republiky nacisty byl již pilotem-stíhačem v hodnosti desátníka, u 43. letky 4. stíhacího leteckého pluku v Praze-Kbelích.

V roce 1939 přešel s několika přáteli (jedním z nich byl např. Josef František) přes Ostravu do Polska, kde přijal spolu s dvanácti dalšími letci nabídku pro vstup do polského vojenského letectva.[4] Úkolem československých letců zde byl výcvik polských letců.[3] Na začátku září 1939[5] došlo k zahájení německého útoku na Polsko. Jaroslav Vyhnis se pokusil zabránit Němcům v napadení letiště. Útok skončil neúspěchem[5], touto akcí se však Jaroslav Vyhnis stal prvním československým pilotem, který ve válečném konfliktu zasáhl do bojů proti Luftwaffe.[6][7] Po přepadení Polska byl nucen s dalšími Poláky ustoupit směrem k východním hranicím, jednotka byla napadána sovětskými i německými letadly, nakonec se dostal se do sovětského zajetí. Prošel několika sovětskými internačními tábory, v říjnu 1940 byl repatriován do Velké Británie, 28. října přistál v Liverpoolu [2][3][8]

V Anglii byl pro urážku důstojníka Královského letectva přeřazen k československé pozemní jednotce, kde sloužil jako řidič tahače u dělostřelecké jednotky. V červnu 1941 se dostal zpět k letectvu. V červenci 1941 byl povýšen na četaře. Poté absolvoval přeškolovací a operační výcvik. V dubnu 1942 byl při přistání zraněn, léčil se čtyři měsíce v nemocnici v Oxfordu. Po vyléčení se stal příslušníkem 116. perutě RAF.[8] Peruť během války prováděla speciální úkoly. Sloužila k dopravě osob nad nepřátelským územím, spolupracovala s protiletadlovým dělostřelectvem či například vyhledávala ponorky. V roce 1943 byl opět těžce raněn, po vyléčení působil do srpna 1943 jako instruktor. Létal poté s adepty radiotelegrafiky a později sloužil u jednotky pro přepravu letounů. Na jaře 1945 létal jako instruktor u výcvikové jednotky na severovýchodě Anglie. V době služby u Britského královského letectva nebyl zařazen jako bojový pilot.[2][3]

V srpnu 1945 se vrátil do Československa. V říjnu 1945 byl povýšen na podporučíka.[3] Krátce létal ve Škole pro učitele létání v Olomouci. Z vlastní vůle odešel v listopadu 1946 z letectva a pracoval jako vojenský referent.[8] Poté pracoval v textilním průmyslu, na šachtě ve Zbůchu, jako řidič ČSAD, v hotelovém průmyslu, v pohostinství a jako rekreační referent.[2] V roce 1965 byl částečně rehabilitován a povýšen na majora. Roku 1977 odešel do důchodu.[3]

Po roce 1989 došlo k jeho úplné rehabilitaci a roku 1990 byl povýšen na plukovníka. Přítel[2] a podnikatel Jan Horal jej zaměstnal v letech 1998 až 2005 ve svém Hotelu Duo v Praze jako zástupce vedoucího úseku sportcentra.[9]

V roce 2005 byl jedním z válečných veteránů, kteří kritizovali postup ministerstva spravedlnosti v kauze katarského prince.[7]

• Medaile za účast ve válce roku 1939 (Polsko)
• Československý válečný kříž 1939
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• Československá vojenská medaile za zásluhy, I. stupeň
• Kříž za chrabrost (Polsko)
• Medaile za zásluhy o ČSLA, II. stupeň
• Záslužný kříž ministra obrany České republiky, III. stupeň
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí
• Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR
• Hvězda 1939–1945
• Evropská hvězda leteckých osádek
• Medaile Za obranu
• Válečná medaile 1939-1945