Jaroslav Petrbok

Maturoval roku 1902 na učitelském ústavu v Praze. Neměl vysokoškolské vzdělání, ale vypracoval se v „přírodovědeckého selfmademana naprosté originálnosti.“[1] Byl zastánce názvu Český kras. "Kromě toho se Petrbok zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly také některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování."[2] Učil v Nedomicích u Všetat a Kojeticích u Prahy a v Praze-Kyjích. Externě spolupracoval s Národním muzeem. Zabýval se výzkumy jeskyň v Českém krasu, zkoumal odlitek mozkovny neandrtálce ze slovenských Gánovců. Hodně cestoval, oblíbil si především Bulharsko a Palestinu, kde prováděl také výzkumy. Poznatky z cest literárně i odborně zpracoval. Přátelil se s Frantou Sauerem a Jaroslavem Haškem. Byl levicově zaměřený (člen Sdružení proletářských bezvěrců, KSČ), propagátor zdravého životního stylu (člen Lidového sdružení abstinentního, cvičitel Sokola).[3] Měl přezdívku Dědek.[4]

Sepsal několik stovek odborných článků a knih o třetihorách a čtvrtohorách, mimo jiné populární knihu o pračlověku. Jako znalec květin též napsal knihu pro děti „Poznáš je, když kvetou?“ a „Rostliny“ s kresbami Karla Svolinského.

Na stránkách časopisu Úhor v roce 1913 vyvolal první vlnu tzv. sporu o pohádku, když vystoupil proti tradičním pohádkám a jejich zastánci Václavu Tillemu. Na tento svůj názor navázal ve 30. letech, kdy pohádky označil za „kulturní zločin“.

• Proč má býti letos konec světa?, 1910
• Ze života hvězd, [1914]
• O chlapci, který slunce hledat šel, 1917
• Povídky o zvířatech, 1919
• Pračlověk, 1923
• Palestina a židovská práce i mravnost, 1927
• Měkkýši českého plistocenu, 1948
• Český kras, 1992

Pamětní deska v lomu Na Kobyle. Petrbokův memoriál - cyklistický "závod" starých kol, který pořádají jeskyňáři ze ZO 1-05 Geospeleos v Českém krasu každoročně od roku 1966 na trase z Prahy do Koněpruských jeskyní, v roce 2018 se jel 53. ročník.[5]