Jaroslav Blahoš

Předci přišli na české území v 15. století z Řecka. Původní příjmení znělo „Vlachos“, od něhož je odvozeno Blahoš. Otec byl advokát, který nesměl po Únoru 1948 svou praxi vykonávat. Měl mladší sestru Marcelu, která v roce 1965 emigrovala do Rakouska.[2]

Vystudoval gymnázium ve Strakonicích. Poté pokračoval všeobecným lékařstvím na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, kde promoval v roce 1955 s vyznamenáním. Na pražskou lékařskou fakultu jej odmítli přijmout pro špatný kádrový profil.[2]

S první manželkou Arankou Blahošovou měl syna Jaroslava Blahoše (mladšího), lékaře specializujícího se v neurovědách. Po rozvodu se v roce 1970 podruhé oženil s Italkou Simonettou, se kterou měl syna Daniela Blahoše.[2]

Hovořil anglicky, španělsky, francouzsky a německy. Zajímal se o srovnávací lingvistiku a literární historii. Během dvouletého pobytu v Etiopii se zabýval i někdejším tamním pobytem Arthura Rimbauda a publikoval o něm několik prací.

V letech 1955–1956 začínal jako lékař ve Františkových Lázních. Již na vysoké škole spolupracoval na výzkumu v oboru revmatologie. V letech 1958–1968 pracoval ve Výzkumném endokrinologickém ústavu v Praze. V letech 1968 a 1969 pracoval na endokrinologické klinice nemocnice Beaujon v Paříži. Dva roky (1961–1963) působil též v Hararu v Etiopii, v letech 1977 až 1988 byl na kratších studijních pobytech na dalších místech (Tokio, Leeds, Padova aj). Krátkou dobu působil jako lékař-konzultant pro leteckou společnost Air France.[2]

Od roku 1969 působil na interní klinice Fakulty dětského lékařství UK ve fakultní nemocnici Pod Petřínem až do zrušení fakultní nemocnice v roce 1993, a to postupně jako asistent, docent, profesor a od roku 1989 v pozici přednosty kliniky. V letech 1993 až 1997 byl přednostou interní kliniky Vojenské lékařské akademie JEP v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a založil tam první osteocentrum v České republice, které od roku 1997 vedl.

Publikoval asi 300 odborných prací a 10 monografií. Mimo jiné učebnice endokrinologie, autobiografické S poselstvím medicíny v labyrintu světa (Galen 2008, 480 stran) a Střípky z lékařské brašny (Triton 2014, 247 stran).

Byl zahraničním korespondujícím členem francouzské Národní lékařské akademie (Académie Nationale de Médecine), po J. E. Purkyňovi druhým Čechem zvoleným do takové funkce. Založil též Asociaci českých a slovenských frankofonních lékařů při ČSL JEP.

V letech 1990–2015 byl předsedou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Do této funkce byl opakovaně volen.

V říjnu 1998 byl v Ottawě zvolen prezidentem Světové lékařské asociace (World Medical Association), organizace sdružující přes osm miliónů lékařů z celého světa, na funkční období 1999–2001. Jeho protikandidátem byl sir Alexander MacAra, předseda Britské lékařské společnosti. Funkce 51. prezidenta se ujal v Tel Avivu 15. října 1999.[2]

Od roku 2005 byl členem Učené společnosti ČR.[3]

Nikdy nebyl členem žádné politické strany.

28. října 2001 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání za zásluhy 1. třídy. V červenci 2002 jej francouzský prezident Jacques Chirac jmenoval rytířem Řádu čestné legie. Dále mu byla udělena Zlatá medaile Univerzity Karlovy, Univerzity Komenského v Bratislavě, Ceny J.E. Purkyně a Medaile Nadání J. M. a Z. Hlávkových a další. V roce 2007 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu. Byl také ustanoven prezidentem Svépomocné společnosti členů Čestné legie v ČR. Prezident Sarkozy ho v roce 2008 povýšil na důstojníka Řádu čestné legie.

Byl čestným občanem Horažďovic (2001), Miami a Manily.