Jarmil Burghauser

Již v dětství se projevoval jako výrazný hudební talent. V šesti letech se začal učit hře na klavír, od dvanácti let se učil soukromě skladbu u Jaroslava Křičky a po jeho smrti pokračoval u Otakara Jeremiáše. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (v roce 1940) studoval skladbu a dirigování na Pražské konzervatoři, kde absolvoval roku 1944 ve třídě Václava Talicha. Od roku 1946 pokračoval studiem muzikologie na filozofické fakultě Karlovy Univerzity, kde nesměl absolvovat z ideologických důvodů a nedostal diplom.

V letech 1946–1953 působil jako sbormistr Národního divadla, poté se věnoval vlastní tvorbě a vědecké činnosti. V 70. a 80. letech patřil mezi nežádoucí autory, nesměl cestovat do zahraničí, jeho skladby nahrané v rozhlase byly smazány. Jako muzikolog vešel ve známost zejména zpracováním definitivního souborného katalogu děl Antonína Dvořáka. Od roku 1984 až do své smrti byl předsedou Společnosti Antonína Dvořáka.

Od roku 1935 byl členem skautského oddílu Jaroslava Foglara (pražské Dvojky), kde měl přezdívku Jumbo. [1] Od září 1939 do roku 1946 působil v témže oddíle jako Foglarův zástupce. V poválečném období se do rozpuštění Junáka v roce 1950 podílel na činnosti ve výchovném odboru chlapeckého kmene Junáka, mj. upravil do současné podoby skautskou hymnu.[2] Při obnově skautingu v letech 1968–70 působil na ústředí Junáka, byl členem náčelnictva chlapeckého kmene. Po další obnově skautingu z roku 1989 přijal funkci starosty Junáka a vedoucího čestného Svojsíkova oddílu.

V letech 1940–45 si vedl podrobný deník, psaný z většiny v klasické řečtině, který je dnes uložen spolu s dalšími jeho dokumenty v Archivu Junáka.[3]

Burghauser se stal předlohou pro postavu Simby, zástupce vůdce skautského oddílu Devadesátky, ve Foglarově knize Pod junáckou vlajkou, která vyšla knižně poprvé v roce 1940.[4]

Již od dětství se věnoval tvůrčím aktivitám, od skládání hudby až po psaní beletrie. Jako primán gymnázia napsal sci-fi román Vzduchem, který vycházel v roce 1932 na pokračování v dětském časopisu Paleček (ilustrovala jej autorova matka Zdenka Burghauserová).

Jako muzikolog se zabýval především tvorbou Antonína Dvořáka, jehož dílo zpracoval do tematického katalogu.

S M. Šolcem vydal Ediční zásady a směrnice k notační problematice klasiků 20. století.

Ve vlastní skladatelské tvorbě zaujímají významné místo hudebně dramatická díla: opery Alladina a Palomid (1943–1944), Lakomec (1949), Karolinka a lhář (1950–1953), Most (1963–1964) a balety Honza a čert (1954), Sluha dvou pánů (1957) a Tristram a Izalda (1969).[5]

Stal se autorem hudby k filmům Premiera (1947), Z mého života (1955; zároveň dělal dramaturgii), Legenda o lásce a Labakan z roku 1956, Kde řeky mají slunce (1961), Místo v houfu (1964), Polka jede do světa (1965), Jarní vody (1968).

S Petrem Ebenem spoluvytvořil učebnici Čtení a hra partitur (1960).[6]

Jiří Zachariáš

• Jarmil Burghauser-Jumbo prokázal Dvojce a Jaroslavu Foglarovi neocenitelné služby. V nebezpečném čase války byl vůdci Jestřábovi partnerem nad jiné potřebným. Statečně mu kryl záda, a vedle svého aktivního výchovného působení ve Dvojce dodával jeho vůdci důležitý pocit klidu a bezpečí, hodnoty tolik potřebné právě ve válečných časech, kdy přátelství, čest a spolehlivost byly vystavovány těžkým zkouškám. Jarmil Burghauser v tomto životním testu obstál příkladně. Lze jistě vyjmenovat několik dalších významných Foglarových spolupracovníků, kteří se vedle něho podíleli na vedení a vytváření prostředí válečné Dvojky....Největší dík za to však bezkonkurenčně připadá právě Jarmilu Burghauserovi-Jumbovi. [7]