Jana Skalická

Jana Skalická při práci, Bienále Evropská výměna Východ – Západ, Zámek Wojnowice, 1993

Vystudovala gymnázium v Plzni. Po maturitě se provdala za fotografa Jaroslava Beneše a spolu s ním se přestěhovala do Prahy. Zde vystudovala v letech 1976-1979 Školský ústav umělecké výroby.[1]

Opakovaně se zúčastňovala přijímacích zkoušek na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale z kádrových důvodů nebyla nikdy přijata. V roce 1979 pracovala jako učitelka výtvarné výchovy v Domě dětí v Horních Počernicích, v letech 1980-1990 pak jako uklízečka.[1]

V letech 1989–1998 působila jako asistentka v ateléru všeobecného sochařství prof. Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze[2]. Později se věnovala užitému umění a navrhování interiérů.[1]

Zemřela po dlouholeté nemoci 1. dubna 2015.

Počátky autorské tvorby Jany Skalické spadají do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Na svých prvních výstavách (Praha 1980, Hradec Králové 1981) předváděla klasické tkané tapiserie menších formátů. Příkladem typických děl z tohoto období jsou například tapiserie Červený smích (1981) nebo Pád (1981).[1]

• 80. léta 20. století
• 
  Červený smích 1981
• 
  Bez názvu, 80. léta 20. století
• 
  Instalace v rámci 3. výstavy na dvoře, 1982
• 
  Instalace, Litboř, 80. léta 20. století

Od roku 1981 začala kombinovat textil s igelitem (Déšť, Pád, Hra na tichou poštu nebo Přelet) a později vytvářet díla pouze z tohoto materiálu. Igelitovou fólii autorka různě vrstvila, upravovala, deformovala a spojovala tepelně pomicí žehličky nebo prošíváním na šicím stroji. Výsledná díla pak byla zavěšována nebo napínána na kovové konstrukce. Později začala kombinovat průsvitný a černý igelit. Důležitým aspektem bylo nasvícení děl umělým světlem (například výstavy na dvoře, kde od roku 1980 byla její díla vystavovaná nikoliv v plenéru, ale v upraveném prostoru ateliéru Jaroslava Horálka, který byl zatemněn a osvětlen elektrickými reflektory; podobně na výstavě Kulturní matiné v Junior klubu Na Chmelnici 1987). Vytvářela ale také díla pro prostory s přirozeným osvětlením (například Rockfest v Paláci kultury, 1988).[1]

Začátkem devadesátých let začala kombinovat igelit s dalšími přírodními materiály, zeminou, kameny a dřevem (výstava Objekty v Galerii R, Praha, podzim 1991; výstava Janě Jan, objekty / instalace, Galerie Václava Špály, Praha).[1]

• 90. léta 20. století
• 
  Instalace, Žižkov, 1990
• 
  Instalace, výstava v UKDŽ, Praha, 1990
• 
  Špálova Galerie, Praha, 1994
• 
  Špálova Galerie, Praha, 1994

Žádné z děl Jany Skalické se nedochovalo, jsou známá pouze z fotografií nebo filmových záběrů. V Archivu výtvarného umění (Centrum současného umění DOX) jsou uložena tři autorská alba Jany Skalické, ve kterých je na fotografiích zachycena její tvorba.[3]