Jana Rybářová

Jana Rybářová navštěvovala kurzy baletní přípravky pražského Národního divadla a zároveň byla již na obecní dívčí škole (od r. 1942) členkou divadelního kroužku a účinkovala na jeho besídkách.[2] Ve školním roce 1947/1948 začala studovat na Státním francouzském reálném gymnasiu na Praze 19, avšak po jeho zrušení již příští školní rok přešla na střední školu na pražských Hradčanech a i zde pokračovala v hraní v zájmovém dramatickém a hudebním kroužku. Od školního roku 1951/1952 studovala na tanečním oddělení Státní konservatoře hudby v Praze, kde absolvovala v červnu 1955.[2] Po ukončení studií byla přijata do hereckého souboru pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, ve kterém setrvala až do své předčasné smrti.[3]

Hrob Jany Rybářové na Vyšehradském hřbitově, plastika od Jana Hány

Roku 1954 se stala členkou kmenové skupiny herců režiséra Václava Kršky,[2] jenž ji od té doby obsazoval do všech svých filmů. Také proto nejprve odmítala nabídky od jiných filmových režisérů a k práci s nimi se dostala až na konci svého života, kdy již ovšem největší překážku ke své další herecké profesi spatřovala ve své vlastní nedostatečné vyjadřovací technice a ve své vnitřní nejistotě.[2]

• Stříbrný vítr (1954, režie Václav Krška) (Anička)
• Z mého života (1955, režie Václav Krška) (Krásnohorská)
• V ulici je starý krám (1955) (FAMU) (studentka Jana)
• Dalibor (1956) (Jitka) – (zpívá: Libuše Domanínská)
• Labakan (1956) (Fatma)
• Legenda o lásce (1956) (Širín)
• Proti všem (1957) (Marta, novicka)

• M. Majerová: Robinsonka (pro Čs. televisi upravil Ota Hofman, Televisní studio Praha, vysílání 2. 11. 1955)[4]

• K. V. Rais, Fr. Horák, D. Rybínová: Zapadlí vlastenci (1955) – Albína Podzimková
• R. B. Sheridan: Jak ty mně, tak já tobě (1955) – Slečna Majolena
• O. Daněk: Umění odejít (1955) – Děvče
• A. Kornejčuk: Křídla (1955) – Lída
• Fr. Pavlíček: Chtěl bych se vrátit (1956) – Kristina
• Molière: Zdravý nemocný (1956) – Cikánky
• A. N. Ostrovskij: Krasavec (1956) – Paša
• A. Zápotocký, J. Nezval: Bouřlivý rok (1956) – Marjánka[3]

Literárním odkazem Jany Rybářové se staly její deníky, provázané s pokusy o vlastní básnickou tvorbu.[5] S prvními zápisy začala sice již r. 1946, ale soustředěně vedené jsou až deníky z posledních čtyř let jejího života – z nich lze vyvodit vývoj jejích názorů a přetrvávající krize, kterou se nakonec rozhodla vyřešit sebevraždou.[5] Kromě nich deníky obsahují řadu životopisných pasáží: o letních pobytech v Čeřenicích na Sázavě, o školním prostředí a vztahu ke svým bližním, o lásce a končí sebezpytným rozborem jejího vztahu k opernímu zpěvákovi a herci Přemyslu Kočím.[6]

O širší společenské reflexi osudu Jany Rybářové vypovídá i báseň Jaroslava Seiferta z jeho knihy Koncert na ostrově (oddíl Muší křídlo).[7]

Švandovo divadlo na Smíchově r. 2011 uvedlo ke 130. výročí svého vzniku hru Smíchoff/On, ve které má vedlejší role Naivky svůj fiktivní předobraz v postavě Jany Rybářové. Svědectví pamětníků shrnul televizní dokument M. Boudy Nelze umírat štěstím z r. 2000.[5]