Jan Seyfried z Eggenbergu

Regentství nad rozsáhlými panstvími se ujala jejich matka Anna Marie, jež se projevila jako schopná hospodářka a která, ač sama pevná protestantka, svolila k výchově obou synů v náboženství jejich otce, tedy v římskokatolické víře. Bratři Jan Kristián I. a Jan Seyfried tak vystudovali na jezuitském gymnáziu ve Štýrském Hradci a pod dohledem své matky se mimo všechny povinnosti a činnosti spojené s dospíváním šlechticů připravovali na budoucí převzetí svých majetků. Bratři se nakonec vydali na tradiční kavalírskou cestu do zahraničí a po třech letech putování se vrátili do domovského Štýrska, aby vyřešili dědictví po otci.

Jan Antonín I. vzhledem k nečekanému skonu (zemřel v 39 letech) však po sobě nezanechal žádnou závěť, což následná jednání mezi bratry značně zkomplikovalo a nakonec vyústilo v neřešitelný spor. Jan Kristián I. totiž jakožto prvorozený syn předpokládal, že převezme většinu majetku. Jan Seyfried se však nehodlal smířit se ztrátou postavení a požadoval rovný díl. Po několika letech vyjednávání o rozdělení majetku začala rodinná situace znepokojovat i samotné Habsburky, a proto se do sporu vložil uznávaný diplomat Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu.

Asistence Jana Adolfa I. nakonec přinesla částečné vyřešení sporu roku 1665. Jan Kristián I. přenechal svému mladšímu bratrovi Janu Seyfriedovi rodová panství ve Štýrsku a přenesl svůj dvůr do jižních Čech na Český Krumlov, zůstal hlavou rodu a ponechal si titul vévody krumlovského. Jan Seyfried tak získal jak rodinný zámek Eggenberg, tak i přilehlá panství, čímž došlo k rozdělení rodu na dvě větve – krumlovskou v čele s Janem Kristiánem I. a vedlejší štýrskou s Janem Seyfriedem.

Jan Seyfried se však s výsledkem jednání nespokojil a spor se táhl ještě dalších sedm let ohledně titulu okněžněného hraběte gradišského, neboť držiteli propůjčoval právo zasedat v Říšském sněmu. Spor byl proto ukončen až v roce 1672, kdy Jan Kristián I. přistoupil na požadavek Jana Seyfrieda, aby v Gradišce formálně vládl i ve jménu svého mladšího bratra.

Po rozdělení rodu se Jan Seyfried chopil správy majetku ve Štýrsku a pustil se do dokončení původního hlavního sídla rodu – zámku Eggenberg při Štýrském Hradci. Právě během jeho vlády bylo na zámku Eggenberg v časovém úseku pouhých 7 let vytvořeno na 600 stropních maleb v pokojích v reprezentativní části budovy a mimo jiné založena první barokní zámecká zahrada. Roku 1678 najal Jan Seyfried malíře Hanse Adama Weissenkirchere, který dokončil výmalbu Hlavní síně a jenž v letech 1684 a 1685 vymaloval proslulý sál zvaný Planetárium. Jan Seyfried se tím zasloužil o završení barokní fáze výstavby zámku, která je dnes považována za poklad rakouského kulturního dědictví.

Na svém sídle ve Štýrském Hradci v roce 1673 také hostil nastávající choť císaře Leopolda I. a na následnou svatební hostinu významně přispěl. Jan Seyfried se v tehdejším povědomí zapsal jako štědrý mecenáš umění a šlechtic blízký císařskému dvoru, pročež se mu v roce 1697 dostalo pocty jmenováním rytířem Řádu zlatého rouna.

Oproti svému staršímu bratrovi Janu Kristiánovi I. se však Jan Seyfried projevil jako velmi špatný hospodář, který během 50 let přivedl svými výdaji panství na pokraj bankrotu. Byl nucen rozprodávat rodinné statky a od finančního kolapsu jej chránily jen kontakty na samotného císaře.

Teprve smrt jeho bratra Jana Kristiána I. znamenala ukončení jeho finanční tísně. Jan Kristián I. zemřel v roce 1710, přičemž z jeho manželství s Marií Arnoštkou z Eggenbergu nevzešel žádný potomek. V okamžiku jeho smrti proto přešly veškeré jím držené tituly včetně titulu vévody krumlovského na Jana Seyfrieda. Kněžna-vdova Marie Arnoštka nicméně převzala manželův majetek v jižních Čechách a dál vládla na Krumlově pod podmínkou, že po její vlastní smrti přejde krumlovské panství na představitele štýrské větve Eggenbergů, tedy Jana Seyfrieda nebo jeho potomky.