Jan Josef Maria Wilczek

Jan Josef se narodil jako syn rakouského polního střelmistra Josefa Marii Baltazara hraběte Wilczeka. Byl dvakrát ženat, poprvé s Terezií z Clary-Aldringenu, toto manželství však bylo bezdětné. Později se oženil podruhé, s Marií Luisou Beatrix z Hardeggu. Z tohoto manželství se v roce 1800 narodila dcera Luisa.

Po absolvování Tereziánské akademie pro diplomaty ve Vídni vstoupil do státních služeb. Již v roce 1760 se stal rakouským vládním radou. V roce 1766 přesídlil do Itálie do nově ustaveného Consiglio supremo di economia v Miláně. Po několika letech podnikl svou kavalírskou cestou po Německu, Francii a Itálii, kde se mj. v Brunšviku seznámil s Gottholdem Ephraimem Lessingem. Po návratu do Vídně byl Wilczek rukou Marie Terezie jmenován zvláštním vyslancem u dvora jejího syna Leopolda, v té době toskánského velkovévody. Jako Ministre de famille měl stálý přístup k rodině velkovévody. Roku 1771 byl přijat do florentské Accademia della Crusca.[1] Svou činnost v Itálii přerušil roku 1772 z důvodu onemocnění svého otce.

Bylo v plánu, že převezme úřad vychovatele dětí velkovévody, k čemuž však nedošlo. Proto se vrátil zpět do Vídně a byl jmenován dvorním radou Nejvyššího soudu a komorníkem Josefa II. Marie Terezie učinila hraběte Wilczka prostředníkem a poradcem pro svou dceru Marii Karolínu, královnu obojí Sicílie. Při tom se snažil o omezení španělského vlivu na politiku královského páru, když například zamezil cestě do Madridu.

Jeho činnost v Neapoli skončila v roce 1778. Poté přestoupil coby nejvyšší hofmistr do služeb arcivévodkyně Marie Beatrix d'Este, manželky arcivévody Ferdinanda. Nedlouho poté se stal konzulem gubernia v Miláně, kde byl ustanoven nástupcem Karla Josefa z Firmianu. Tento úřad přejal v roce 1782 jako zmocněnec ministra v čele místní vlády. Byl důvěrníkem generálního guvernéra arcivévody Ferdinanda. Hrabě Wilczek zasloužil o uspořádání financí, staral se o obchodní a hospodářské záležitosti, dopravní cesty, poštovní služby a další oblasti.

Jako zmocněnec a tedy nejvyšší zástupce císaře v Italském království, přispěl ke zlepšení italského právního systému.[2] Tento úřad zastával až do vojenského obsazení země Francouzi v roce 1796. Tyto události znamenaly také konec jeho veřejné státní služby.

Poslední roky svého života strávil v ústraní. V roce 1811 jej císař František I. jmenoval nejvyšším dvorním maršálem. Roku 1792 byl jmenován rytířem zlatého rouna.