Jan Antoš

Narodil se 1. ledna 1860 jako syn Jana Antoše[1] (1836-1913),[2] domovníka pražského Sokola, a jeho manželky Terezie roz. Kunstové[1] (1837-1919).[3]

Studoval pražskou reálku a obchodní akademii. Potom pracoval v zastavárně První občanské záložny[4] a od roku 1885 jako úředník Ústřední matice školské,[5] určitou dobu též ve funkci pokladníka.[6]

Roku 1893 se v Hulíně oženil s Františkou roz. Pečníkovou (1873-??).[7]

V posledních dvou letech života trpěl chorobou mozku.[8] Prudké bolesti hlavy a nespavost ho přivedly k tomu, že se 24. února 1899 v Královské oboře pokusil o sebevraždu zastřelením. Se střelnou ranou na hlavě byl zachráněn strážníkem a odvezen do všeobecné nemocnice.[9] 27. února byl odtud na vlastní žádost propuštěn.[10] Odebral se pak na venkov, kde chtěl najít úlevu na čistém vzduchu v přírodě.[11] Nemoc ale postupovala a Antoš, který začal být nebezpečný sobě i svému okolí, byl převezen do pražského ústavu choromyslných. Tam 6. června 1899 zemřel.[6]

Byl vzpomínán jako tichý, svědomitý pracovník, který si svou činností pro Ústřední matici školskou získal všeobecnou úctu a vážnost.[11] Po jeho sebevražedném pokusu se ale začaly objevovat fámy, že se při vedení pokladny dopouštěl defraudací. K jejich šíření přispěl také velkoobchodník obuví Adolf Diamant, který 15. května 1899 v pražské restauraci přede svědky prohlásil: „Zde se vybírají příspěvky na Matici a zatím úřadnictvo Matice…“ (naznačil rukou krádež, a pokračoval:) „Pokladník Matice také … a na to se střelil.“[12] Za tento výrok na něj vedení ÚMŠ společně s Antošovým otcem a vdovou podali žalobu. U soudu obchodník přiznal, že pro svůj výrok neměl žádný důkaz a pronesl jej z nerozvážnosti. V rámci dojednaného smíru se omluvil a zaplatil 175 zlatých Matici a 35 zlatých na úhradu soudních výdajů.[13] (Že byla pokladna vedena řádně, zjistilo vedení Matice už v únoru, když po Antošově sebevražedném pokusu provedli kontrolu a nenašli žádné nedostatky.)[9]

První literární díla, novely Král Lear a Na ohradě, uveřejnil v České včele v roce 1878. V následujících letech pak napsal řadu dalších próz, například pro Národní listy a časopisy Šotek, Lumír, Květy nebo Zlatá Praha.[4] Knižně vydal:[14]

• Skizzy a studie novelistické (1884)
• Drobné novely (1889)
• Všední příběhy (1896)

Na motivy jedné z povídek ve Všedních příbězích napsal jednoaktovku Paní Borecká. Jeho poslední novelu, Boj o smír, vydal roku 1898 Světozor.[8]

Byl literárním samoukem, neškoleným, ryze citovým spisovatelem. Současníci na jeho pracích oceňovali originální nápaditost, hraničící někdy až s bizarní invencí, a schopnost vyvolat u čtenářů vzrušující napětí nebo dojetí. Jejich hodnotu ale snižuje nedostatek literárního vzdělání a vliv, který na ně měly autorovy existenční problémy.[8]