Jókai

Jókai (japonsky 妖怪 z – podezřelý a – nejistý[1]), někdy také obake nebo bakemono[2] je souhrnné označení pro nejrůznější strašidla, démony, šotky, kouzelná zvířata, přízraky a v širším pojetí pro jakýkoliv nevysvětlený jev v japonském folklóru.

Vlastnosti

Jókaiové jsou charakterizováni jako bytosti na pomezí – žijí na periferii, na mostech nebo rozcestích, objevují se během soumraku nebo svítání a nejsou ani lidé ani zvířata.[2] Na rozdíl od kami mají často negativní charakterové vlastnosti a tropí neplechu ať už z neomalenosti nebo rozpustilosti. Buddhistickým démonům podobní rohatí zlobři oni mají z jókaiů nejzápornější charakter a nejhrubější chování.[3] Ani oni ale nejsou vyloženě zlí a není třeba je při konfrontaci zabít, není-li to nutné.[4] Hranice mezi těmito dvěma druhy bytostí je ale mlhavá – podle výkladu folkloristy Kunia Yanagity (1875–1962) mohou být jókaiové původem kami, kteří časem zdivočeli. Kazuhiko Komacu (* 1947) považuje jako hlavní rozdíl mezi nimi to, že kami jsou uctíváni.[5] Pokud lidé začnou jókaie uctívat, může se stát kamim.[3][6] Setkání s jedním jókaiem může být negativní v jedné situaci či regionu a pozitivní v jiné: v příbězích stařena z hor jamamba sice v divočině přepadá pocestné a krade dobytek, jindy ale sejde do vesnice a pomáhá rolníkům s prací na poli nebo přináší obchodníkům štěstí nákupem jejich zboží na trhu.[7] Domácí šotek zašiki-waraši zase straší obyvatele přesouváním předmětů nebo rámusem, jeho přítomnost v domě ale přináší blahobyt.[8] Pouhé vyobrazení některých jókaiů má přínášet štěstí nebo ochranu.[9]

V kultuře období Edo a Meidži

Během období Edo se jejich popisem, kategorizací ale i vymýšlením zabývali učenci a umělci, stali se součástí encyklopedií a vlastních bestiářů. Mezi ty nejznámější patří obrázkový svitek (emaki) Hjakkai Zukan Súšia Sawakiho z roku 1737 a Sekienova čtyřdílná série obrázkových knih (e-hon) s deskotisky Gazu Hjakki Jagjó vydaná mezi lety 1776–1784.[10] Z obávaných a tabuizovaných démonů (např. častý umělecký motiv pandemonia z období Heian)[11] se jókaiové stali mnohem všednějšími a lidé se čtením o nich a prohlížením jejich obrázků spíše bavili.[12] Během období Meidži se objevila snaha o jejich racionalizaci a vědecké – tj. „západní“ – vysvětlení.[13] Tím proslul především filozof Enryó Inoue (1858–1919).[14]

Moderní užití

Od druhé poloviny 20. století jsou bytosti jókai častým námětem japonských komiksů, filmů, animovaných seriálů a později také videoher.[15] O to se postaral Šigeru Mizuki, autor úspěšného komiksu GeGeGe no Kitaró o chlapci jménem Kitaró, který je sám jókai, a o jeho nadpřirozených přátelích. Kromě komiksů Mizuki sestavil po vzoru Torijamy Sekiena encyklopedii jókaiů a psal o nich literaturu faktu.[16] V roce 2002 vznikla internetová databáze jókaiů čítající přes 13 tisíc různých položek, která vzbudila velký zájem veřejnosti.[17] Během pandemie covidu-19 se méně známý jókai jménem Amabie stal internetovým memem. Nejstarší zmínka o této mořské panně podobné příšeře (má ptačí hlavu s lidskými vlasy a tělo pokryté šupinami) pochází z roku 1846, kdy měla vyjít z moře a varovat obyvatele před blížící se nemocí. Bojovat s ní prý můžou tak, že budou malovat a šířit její podobiznu.[12] Z tradice jókaiů lokálně spjatých s určitým místem vychází tvorba roztomilých maskotů juru-kjara, kteří se stali v prvním desetiletí 21. století populárním nástrojem propagace japonských památek, sídel, událostí či regionů.[18] V roce 2020 se předměty s medvědím maskotem prefektury Kumamoto jménem Kumamon prodaly za 170 miliard jenů.[19]

Jedním z čistě moderních jókaiů je Kučisake-onna – žena s rozpáranou tváří oslovující kolemjdoucí, která se poprvé objevila v městské legendě z prefektury Gifu v prosinci 1978. Rychle se však mezi školáky rozšířila s pomocí masmédií a v polovině roku 1979 už byla známá po celém Japonsku. Kučisake-onna se stala „reálnou“ hrozbou (děti se údajně bály chodit samy ze školy), na rozdíl od běžných jókaiů, kterých se už v urbanizovaném Japonsku nikdo neobával. Od 80. let zlidověla a začal jí být připisován mnohem starší původ.[20]

Galerie

Odkazy

Reference

  1. FOSTER, Michael Dylan. Pandemonium and Parade: Japanese Monsters and the Culture of Yōkai. Berkeley: University of California Press, 2009. ISBN 978-0-520-25362-9. S. 13. (anglicky)
  2. Foster (2009), s. 5
  3. REIDER, Noriko T. Japanese Demon Lore: Oni from Ancient Times to the Present [online]. University Press of Colorado, 2010. S. 3. DOI /10.2307/j.ctt4cgpqc. (anglicky)
  4. ASHKENAZI, Michael. Handbook of Japanese Mythology. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2003. Dostupné online. ISBN 1-57607-467-6. S. 57. (anglicky)
  5. Foster (2009), s. 15
  6. Reider (2010), s. 115
  7. Foster (2009), s. 144–146
  8. Foster (2009), s. 238–239
  9. Foster (2009), s. 187, 216
  10. Foster (2009), s. 30
  11. Foster (2009), 8–9
  12. KUHN, Anthony. In Japan, Mythical 'Amabie' Emerges From 19th Century Folklore To Fight COVID-19. NPR [online]. 2020-04-22 [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  13. Reider (2010), s. 106
  14. Foster (2009), s. 77–79
  15. Reider (2010), s. 144
  16. Foster (2009), s. 165–169
  17. Foster (2009), s. 2
  18. FOSTER, Michael Dylan. The Book of Yokai: Mysterious Creatures of Japanese Folklore. Oakland: University of California Press, 2015. ISBN 978-0-520-27101-2. S. 93–94. (anglicky)
  19. Sales of Japan mascot Kumamon's goods reach record high of $1.62 billion. mainichi.jp [online]. 2021-02-10. Dostupné online. (anglicky)
  20. Foster (2009), s. 185–188

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.