Kappa (japonský folklór)

Kappa (河童, „říční dítě“), jinak také nazývaná Kawataró (川太郎, „říční kluk“) nebo Kawako (川子, „říční dítě“), je jókai, neboli kupo, kterého můžeme nalézt v japonském folklóru, a také kryptid. Kappa je jakýsi japonský vodník, ale spíše to je vodní monstrum, které nejvíce obývá západní část Japonska a Kjúšú. Obývá řeky, rybníky a jiné vodní toky. Stahuje do vody dobytek a koně, co se jdou napít, případně kolemjdoucí a pochutnává si na jejich játrech.

Vzhled

Je veliká asi jako desetileté dítě, přesně 1,448 m. Má lidský hlas a chodí neoblečená. Má krátké černé řídké vlasy, hlavu opice, kulaté oči, dlouhý nos či zobák, želví krunýř, svalnaté končetiny s plovacími blánami mezi prsty, žabími nohami a prý smrdí rybinou. Na hlavě má jakousi „misku“ s tekutinou. Tato tekutina jí dodává neskutečnou sílu.

Vlastnosti (občas až slabosti)

Milovnice okurek

Prý velmi miluje především okurky, případně baklažán a melouny. Proto se občas vynoří z vody a jde je krást na blízká pole. Navíc, když kappě dáte okurku s vyrytým jménem vaší rodiny či jiných milovaných lidí, je tu velká pravděpodobnost, že budou před jejími útoky nějakou dobu chráněni. Některé matky měly ve zvyku, že vždy než se šly jejich děti koupat, naházely do vody několik okurek, aby kappa děti nestáhla do vody a neutopila.

Zdvořilost

Kappa je prý velmi zkušený zápasník sumó a má ho velmi ráda, proto vždy, když potká člověka, vyzve ho na souboj (pokud ho rovnou nestáhne do vody). Toto pozvání nelze odmítnout. Problém je, že kappa je velmi silná (skoro přetáhne až 40 tažných koní). Ovšem tuto sílu jí propůjčuje „miska“ s vodou, proto ji musíte donutit se uklonit. Voda se pak vylije a kappa ztratí svou sílu. A protože je kappa velmi zdvořilá a dbá na rituály a tradice, úklonu vám oplatí. Překvapivě je také velmi čestná a důvěryhodná, proto se s ní dá dokonce domluvit, aby na některé lidi vůbec neútočila.

Brutalita

Ovšem vedle okurek má kappa slabost i pro lidské maso. A protože má velmi silné pařáty, případně i zobák, není pro ni problém přetrhat pár končetin. Občas si prý vezme jen trochu masa jako svačinku. Existuje ale více verzí toho, co se vlastně kappa snaží získat. Nejčastější verzí jsou játra a střeva, případně jiné orgány. Další častou verzí je krev. Prý jen saje krev. Třetí, ale nejzvláštnější, verzí je tzv. širikodama. Nejčastěji se uvádí, že je to jakási kulička delikátního masa uvnitř člověka. Ovšem, někteří tvrdí, že širikodama je zhmotnělá lidská duše. Pro Kappu opravdová delikatesa. Nejhorší ovšem je způsob, jakým toto všechno získává – skrz řitní otvor.

Zjevení

Izumo

Jedna kappa byla prý chycena v provincii Izumo. Protože se ji lidé chystali zabít, prosila o svůj život a slíbila, že už nikdy neutopí žádné dítě v řece – a dala i psaný slib. Od té doby se v provincii Izumo říká, že pokud nějaké dítě řekne „Unšu-Nišikawacu-Mura“ (myšlena vesnice Nišikawacu v Izumu), nikdy nebude utopeno.[1]

Svatyně Icušima

Poblíž Fukuoky na Kjúšú stojí svatyně Icušima postavená během éry Horeki (1751–64). Během oprav prováděných v době před nástupem na trůn císaře Šówy (1928) zde byly nalezeny tři ploché kameny, každý velikosti 0,914×3,962×0,914 m. Každý byl popsán sanskrtem. Říká se, že zde v sousedství kdysi byly chyceny tři kappy. Lidé je chtěli zabít jako odplatu za utopené děti. Ale kappy prosily o své životy a prohlašovaly, že už nikdy znova nikoho neutopí. Na důkaz svého slibu každá vyryla do kamene slova v sanskrtu.

Higo

V Higu v provincii Kumamoto bylo kappou utopeno dítě. Samuraj, Išiwara Kanainosuke, naštvaný smrtí dítěte se vrhl do řeky a bojoval s kappou. Uříznul kappě jednu její paži, vypadala jako suchá hůl. O pár dnů později přišla kappa a žádala zpět svou paži. Byla jí vrácena pod podmínkou, že už nikdy žádné dítě neutopí. Říká se, že od té doby žádné dítě z Išiwarovy vesnice nebylo utopeno.

Reference
  1. a DE GARIS, Frederic, H YAMAGUCHI a Atsuharu SAKAI. We Japanese: the customs, manners, ceremonies, festivals, arts and crafts of Japan, besides numerous other subjects. [Combined ed.]. New York: Kegan Paul, 2002, s. 13. ISBN 0-7103-0719-5.

Literatura
  • DE GARIS, Frederic, H YAMAGUCHI a Atsuharu SAKAI. We Japanese: the customs, manners, ceremonies, festivals, arts and crafts of Japan, besides numerous other subjects. [Combined ed.]. New York: Kegan Paul, 2002, s. 13. ISBN 0-7103-0719-5.
  • FOSTER, Michael Dylan. Pandemonium and parade: Japanese monsters and the culture of yōkai. Berkeley: University of California Press, 2009, s. 46. ISBN 978-0-520-25362-9.
  • STOOKEY, Lorena Laura. Thematic guide to world mythology. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2004, s. 138. ISBN 0-313-31505-1.
  • BANE. Encyclopedia of fairies in world folklore and mythology. Jefferson, North Carolina: McFarland, 2013, s. 197. ISBN 0-7864-7111-5.
  • DAVIS, Frederick Hadland. Myths and legends of Japan. New York: Dover Publications, 1992, s. 350. ISBN 0-486-27045-9.
  • NARA, Hiroshi. Inexorable modernity: Japan's grappling with modernity in the arts. Lanham, MD: Lexington Books, c2007, s. 33. ISBN 0-7391-1842-0.
  • MACK, Carol K. Mack and Dinah. A field guide to demons, fairies, fallen angels, and other subversive spirits. 1st Owl Books ed. New York: Henry Holt and Co, 1999, s. 17. ISBN 0-8050-6270-X.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.