János Forgách

Pocházel z uherského šlechtického rodu uváděného též pod jménem Forgács, kterému od roku 1640 náležel titul hrabat. Narodil se na slovenském zámku Halič, který byl dlouhodobým rodovým sídlem. Byl druhorozeným synem českého a moravského místodržitele Antona Forgáche (1819–1885), matka Florentina, rozená Ederer (1843–1922), pocházela z Prahy.[1] János vstoupil do diplomatických služeb v roce 1891 a k poměrně rychlé kariéře byl předurčen jazykovým nadáním – hovořil plynně německy, maďarsky, francouzsky a anglicky. Začínal na nižších postech v Bukurešti, Petrohradu, Haagu a Istanbulu, z Turecka zároveň v roce 1903 dočasně vedl generální konzulát v Sofii. V letech 1904–1905 byl velvyslaneckým radou v Římě a poté v letech 1905–1907 vyslancem v Brazílii. Po návratu do Evropy byl v letech 1907–1911 vyslancem v Srbsku a poté v letech 1911–1913 v Sasku, mezitím byl v roce 1910 jmenován c.k. tajným radou. V letech 1913–1917 byl II. sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí ve Vídni. Odvolán byl v lednu 1917 poté, co nově jmenovaný ministr zahraničí Otakar Černín odmítl spolupracovat s diplomatem, jemuž byl dříve podřízen. Forgách se do diplomatických služeb vrátil na jaře 1918 a do konce první světové války vedl diplomatickou misi na Ukrajině. Po rozpadu monarchie žil v soukromí.

Za zásluhy byl nositelem velkokříže Řádu Františka Josefa (1908), Leopoldova řádu (1904) a Řádu železné koruny III. třídy (1897).

V roce 1908 se oženil s Gabrielou Lovassyovou de Szakál (1889–1972), měli spolu tři děti.