Ivo Tretera

Dětství prožil na pražských Vinohradech, na konci války při bombardování Prahy byl při výbuchu bomby zraněn, následkem čehož postupně přestal slyšet na levé ucho. Rodiče se v prvních měsících jeho života rozešli a svého otce uviděl poprvé až v roce 1951. Téhož roku se také seznámil se svojí budoucí manželkou Peluškou Bendlovou.[1]

Po maturitě na klasickém gymnáziu studoval historii a filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde roku 1955 obhájil diplomovou práci O některých gnoseologických otázkách pedagogiky. Během studia ho zde nejvíce ovlivnil profesor Jan Blahoslav Kozák. Po obhajobě diplomové práce nastoupil na fakultu jako asistent se zaměřením především na teorii poznání a dějin filosofie, přičemž krom nuceného působení v Archivu UK na ní vyučoval až do své smrti.

Předmětem jeho raného vědeckého zájmu, zhruba do konce 50. let, byla metodologie věd a zvláště pak filozofie výchovy, která ho přivedla hlavně ke zkoumání specifické povahy noetiky předávání již dosažených poznatků, tj. znovupoznávání poznaného. Zprvu byl značně inspirován polským i západním neomarxismem (Leszek Kołakowski, Erich Fromm, J.-P. Sartre a další); noetická tematika jej otevírala vlivům filozofie analytické a novopozitivistické (Ludwig Wittgenstein, Bertrand Russell, Moritz Schlick, Rudolf Carnap, lvovsko-varšavská škola atd.). Účinnou protiváhou této jeho původní spíše scientistické orientace, jež pozvolna ustupovala, byla mu záliba v surrealismu, abstraktním umění a zejména dlouholeté přátelství se spisovatelem Bohumilem Hrabalem a osobami z jeho kruhu.

Bohumil Hrabal: „Filosof Tretera? To je ten, co po hospodách hledá pravdu. Pravdou ovšem je, že pak po hospodách hledá Treterova žena Treteru…“[2]

V roce 1966 obhájil na FF UK kandidátskou dizertaci Pravda a intuice. V letech 1966–1967 přitom studoval na univerzitách v Nancy a Paříži (setkání s P. Ricoeurem a J. Hyppolitem).[3]

V období tzv. normalizace mu byla postupně omezována a posléze zcela zakázána pedagogická činnost. Po nuceném odchodu z FF do Archivu UK se zde v letech 1983–1990 nad rámec běžných archivářských povinností zabýval i historií české a německé univerzitní filozofie (Ernst Mach, Tomáš Garrigue Masaryk, herbartovci, J. B. Kozák). Plodem tohoto bádání je rovněž jeho hlavní dílo J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě (1989). Po listopadu 1989 se vrátil na FF UK; z počátku vyučoval externě, k 1. 9. 1990 se stal opět členem její katedry filosofie. V roce 1990 byl jmenován docentem a roku 1995 profesorem pro obor dějiny filozofie.[3]

V posledních letech přednášel především francouzskou filozofii 20. století (Bergson, Teilhard de Chardin, Ricoeur, Lévinas a další), většinu posluchačů si získal zajímavou formou přednášeným úvodem do filosofie. Jeho kniha Nástin dějin evropského myšlení z roku 1996 se stala klíčovým pramenem pro všechny zájemce o společenské vědy.

Jeho poslední knihou byly Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, které spolu s dalšími čtyřmi tituly aspirovaly na Cenu Josefa Škvoreckého.

Jeho blízkým přítelem, žákem a kolegou na Filosofické fakultě v Praze byl mimo jiné profesor Vladimír Borecký.