Ismá'ílíja

Ismá'ílíja, někdy též označována jako sab'ija (čili sedmíci, sekta sedmi podle počtu sedmi tzv. viditelných imámů), je odnož ší'itského islámu. V rámci ší'i se jedná o druhou největší větev (největší ší'itská skupina jsou dvanáctníci).[1] Jméno ismá'ílíje je odvozeno od Ismá'ila ibn Džafara (zemřel 762), staršího syna šestého imáma Dža'fara as-Sádika. Ismá'il je stoupenci ismá'ílíji považován za pravého nástupce svého otce a tudíž sedmého imáma, čímž se liší např. od dvanáctníků, kteří považují za sedmého imáma Džafarova mladšího syna Músu al-Kázima.

Mešita Al-Hákima, šestého fátimovského chalífy a 16. imáma ismá'ílíji v Káhiře

Dějiny

Počátky ismá'ílíji sahají do 8. století. Tehdejší šestý imám Dža'far as-Sádik (702–765) vybral za svého svého nástupce syna Músu al-Kízima namísto nejstaršího syna Ismá'ílíja. Músa byl přijat většinovou částí ší'itského hnutí, zatímco menší část nesouhlasila s Džafarovým rozhodnutí a za sedmého imáma uznávala Džafarova nejstaršího syna. Tato skupina od ší'iy se oddělila, čímž byl položen vznik ismá'ílíji.[2]

Hnutí, které stálo ostře proti ortodoxii, se rozšířilo v 9.–11. století v Arábii a jejím okolí. V průběhu času z imá'ílíji vyrostla řada bojovných a extrémistických hnutí.[3] Asi největšího mocenského a politického rozmachu se sedmícům podařilo dosáhnout v době Fátimovského chalífátu (909–1171), když Fátimovci ovládli část Maghribu, Egypt a Sýrii a sami se prohlásili za chalífy. Za jejich vlády byla založena Káhira a také univerzita Al-Azhar. V 11. století se ismá'ílíja rozštěpila na západní a východní větev, západní (drúzové) uznává tzv. skrytého imáma. Východní má naopak žijícího imáma, pro nějž se v Indii vžil termín Aga Chán. Kolem roku 1080 se v rámci sedmíců zrodili pověstní asasíni.

V dnešní době patří k nejvýznamnějším větvím ismá'ílíje nizárijci, dále alawité či drúzové. Ismá'ílijské učení je rozšířeno v řadě islámských zemí jako je Írán, Pákistán či Jemen.

Věrouka

Přesné okolnosti vzniku ismá'ílíjské dogmatiky nejsou známy a dodnes tvoří směsici mýtů a prokazatelných skutečností.[4] Učení ismá'ílije se vyznačuje silnou dávkou esoteričnosti (bátin) a v průběhu svého formování během 9. a 10. století do sebe vstřebalo řadu vlivů včetně novoplatonismu či manicheismu, znát je i vliv např. indické filosofie nebo perských mýtů.[2] Jednotlivé odnože ismá'ílíje uznávají za sedmého imáma Ismá'ílíja, případně jeho syna Muhammada. Odmítají učení o stěhování duší či reinkarnaci a postavu imáma chápou čistě jako hypostazi Slova či první projev vůle.[5] Pro učení ismá'ílijců je dále typický radikalismus spolu s extrémistickou propagandou.[2]

V souhlasu s ší'itskou věroukou uznávají koncept imámátu, pořadí prvních sedmi imámů uznávanách ismá'ílijsci je takovéto:

  1. Alí ibn Abí Tálib (600–661)
  2. Hasan ibn Alí (625–669)
  3. Husajn ibn Alí (626–680)
  4. Alí ibn Husajn (658–713)
  5. Muhammad ibn Alí (676–743)
  6. Dža'far as-Sádik (703–765)
  7. Ismá'il ibn Džafar (745–799)

Reference
  1. DAFTARY, Farhad. A Short History of the Ismailis: Traditions of a Muslim Community. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1998. ISBN 0-7486-0904-0. S. vii. (anglicky)
  2. MENDEL, Miloš. ismá'ílíja. In: HORYNA, Břetislav; PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003. ISBN 80-7182-165-9. S. 570.
  3. Kropáček, s. 191.
  4. Kropáček, s. 192.
  5. Kropáček, s. 194.

Literatura
  • KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-821-5.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.