Isaak Osipovič Dunajevskij

Dunajevskij se narodil 18. (30.) ledna 1900 v městečku Lochvycji v Poltavské oblasti na Ukrajině. Jeho otec Cale-Josef Simonovič Dunajevskij byl nižším bankovním úředníkem. Rodina měla pro hudbu pochopení. Dědeček Isáka byl chazanem, tj. mužem, který v synagoze předzpěvoval společné modlitby. Matka hrála na klavír a zpívala. Pět Izákových bratrů se stalo rovněž hudebníky. Nejznámější z nich je sbormistr Boris Osipovič (1896–1976). Hudební nadání projevoval od dětství. Podle sluchu už v pěti letech improvizoval na klavír pochody a tance, které zaslechl a od osmi let se učil hrát na housle u Grigorije Poljanského.

V roce 1910 se rodina přestěhovala do Charkova a Izák začal navštěvoval charkovskou hudební školu, kde studoval hru na housle a kompozici. V roce 1918 s vyznamenáním odmaturoval a o rok později ukončil i studium na Charkovské konzervatoři.

V roce 1919 se stal koncertním mistrem smyčcového orchestru a od roku 1920 působil jako skladatel a dirigent v Charkovském ruském dramatickém divadle pod vedením N. N. Sinelnikova. Vedle toho přednášel o hudbě a vedl vojenský amatérský soubor. Jako skladatel debutoval v roce 1920 hudbou k divadelnímu představení Figarova svatba. V letech 1919–1924 se široce angažoval jako spolupracovník novin a časopisů, organizátor hudebních kroužků u vojenských útvarů a byl i vedoucím hudebního oddělení lidového vzdělávání charkovské gubernie.

V roce 1924 přijel do Moskvy a stal se hudebním ředitelem divadla Ermitáž. V letech 1926–1929 pak působil ve stejné funkci v Divadle satiry. Pro toto divadlo napsal své první dvě operety: Ženichové a Nože.

V roce 1929 přesídlil do Leningradu a až do roku 1935 působil jako skladatel a hlavní dirigent Leningradského music-hallu. První představení s jeho hudbou – satirická parodie Odyseus – byla po několika představeních zakázána. Začal spolupracovat s hercem a zpěvákem Leonidem Osipovičem Utjosovem, prakticky prvním sovětským zpěvákem populárních písní a jazzu. Pokusil se vytvořit jakousi formu sovětského jazzu vycházející z ruské lidové hudby. V tomto stylu uváděl pořad „Jazz na obrátce“ sestavený z fantazií na téma národních písní. V roce 1933 pak s dalšími autory sestavil z jazzových interpretací melodií Giuseppe Verdiho, Rimského-Korsakova a Petra Iljiče Čajkovského Hudební magazin. V tomto stylu upravil i slavnou operetu Florimonda Hervé Mamzelle Nitouche a uvedl ji pod názvem Nebeské vlaštovky (Небесные ласточки, 1933)

Společně s režizérem Grigorijem Vasiljevičem Alexandrovem se stal zakladatelem žánru sovětské filmové hudební komedie. Jejich první společný film Celý svět se směje (Весёлые ребята, 1934)[1] se setkal s mimořádným úspěchem a proslavil Dunajevského nejen v Sovětském svazu. Po něm následovaly stejně úspěšné filmy Cirkus (Цирк, 1936), Volha, Volha (Волга-Волга, 1938) a Светлый путь (1940) ve kterých vynikla i slavná herečka Ljubov Orlovová. Dunajevskij napsal hudbu k 26 filmům, ve kterých často také sám účinkoval, hrál na klavír nebo zpíval. Např. ve filmu Jaro zpívá romanci Michaila Ivanoviče Glinky. Symfonickou hudbu Dunajevského ocenil i Dmitrij Šostakovič. O předehře k filmu Děti kapitána Granta (1936) napsal, že je to dílo velkého žáru a temperamentu.

V letech 1937–1941 byl předsedou Leningradského svazu skladatelů a v roce 1938 byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Ruské sovětské federativní republiky.

Během Druhé světové války byl uměleckým vedoucím Souboru písní a tanců železničářů, se kterým vystupoval po celém Sovětském svazu. Po válce se ještě vrátil k operetě. V roce 1947 uvedl na scénu operetu Volný vítr. Svou poslední operetu, Bílý akát, již nedokončil. Po Dunajevského smrti ji uvedl na scénu Kirill Vladimirovič Molčanov.

V roce 1950 byl Dunajevskij u příležitosti svých padesátin jmenován národním umělcem RSFSR. Při tom se však často potýkal s obvyklými perzekucemi stalinské éry: partitury jeho prací nebyly zveřejňovány kvůli přezíravému postoji k tzv. lehké hudbě a v rámci boje proti kosmopolitismu bylo odmítáno provedení skladatelových děl s židovskou tematikou.

I. Dunajevskij byl ženatý dvakrát. Jeho první manželka byla herečka Věra Jureněvová. Manželství však mělo krátké trvání. Podruhé se oženil s baletkou Zinou Sudejkinou a měl a ní syna Jevgenije (*1932). Matkou druhého syna Maxima (1945) byla přítelkyně tanečnice Zoja Pašková.

Zemřel v Moskvě 25. července 1955 na srdeční selhání. Spekulace o sebevraždě se nepotvrdily. Je pochován na Novoděvičím hřbitově.

Pamětní deska v Petrohradě

Isaac Dunajevskij měl jedinečný melodický dar a byl de facto zakladatelem žánru sovětské populární hudby. Jeho dílo je sice silně poplatné době svého vzniku a mnohé jeho skladby lze označit za projev socialistického realismu v ruské hudbě, nicméně jeho věhlas přesáhl hranice Sovětského svazu a mnohé jeho melodie se hrají dodnes.