Irène Joliot-Curie

V roce 1926 se provdala za Frédérica Joliota-Curie a spolupracovala s ním na výzkumu přírodní a umělé radioaktivity, transmutaci částic a nukleární fyziky. V roce 1927 se jim narodila dcera Hélène a v roce 1932 syn Pierre. V roce 1935 se podělili manželé o Nobelovu cenu za chemii. Irène se v roce 1937 stala profesorkou na Přírodovědecké fakultě v Paříži. Vedla katedru nukleární fyziky na Sorboně. Předtím, v roce 1936 ji vláda Francie jmenovala tajemnicí pro vědecký výzkum a získala i řád důstojnice čestné legie. Její práce z roku 1938 na výzkumu aktivity neutronů těžkých kovů znamenala důležitý krok k objevu jaderné fúze. Po 2. světové válce od roku 1946 byla ředitelkou Radiového institutu.

Angažovala se v politice jako aktivistka za mír, hájila práva žen. Stala se členkou Comité National de l'Union des Femmes Françaises (Národní výbor Svazu francouzských žen) a Světové rady míru.

Irène Joliot-Curie zemřela na leukémii způsobenou ozářením při výzkumu radioaktivity.

Dcera Hélène se stala jadernou fyzičkou a profesorkou na Pařížské univerzitě, syn Pierre se stal biochemikem v Centre national de la recherche scientifique.

Před koncem jejího doktorátu, v roce 1924, byla požádána, aby zaškolila mladého chemického inženýra Fréderica Joliota do základů práce v radiochemické laboratoři.[1] Od roku 1928, již se svým manželem Frédericem, pracovali na výzkumu atomových jader. V roce 1932 se jim podařilo úspěšně identifkovat pozitron i neutron.[1] Ale nepodařilo se jim správně interpretovat získaná data a objevy těchto dvou částic byly později připsány Carlu Davidu Andersonovi, resp. Jamesi Chadwickovi. Jelikož bylo možné, na základě těchto objevů, vyvrátit model atomu Johna Daltona, přineslo by jim jejich publikování velkou slávu.

V roce 1933 spolu se svým manželem vypočítala přesnou hmotnost neutronu. Prováděli řadu zajímavých experimentů, při bombardování hliníkové fólie částicemi alfa zjistili, že může dojít k zachycení jádra helia a uvolnění protonu za vzniku jádra křemíku:[2][3]

²⁷Al + ⁴He → ³⁰Si + ¹p

nebo k uvolnění neutronu a vzniká nestabilní izotop fosforu:

²⁷Al + ⁴He → ³⁰P + ¹n

Jádro fosforu se následně mění na stabilní jádro ³⁰Si a emituje pozitron. To je dovedlo k myšlence, že se proton rozpadne na dvojici částic: neutron a pozitron. Tento proces se označuje jako pozitronová emise nebo β⁺ rozpad, kdy se jádro posune v periodické tabulce prvků o jedno místo zpět a dochází k emisi elektronového neutrina. Tento objev prezentovali na sedmé Solvayově konferenci, kde se ale setkali se silnou kritikou od ostatních vědců.

Na základě rady od Marie Curie-Sklodowské provedli stejný experiment i s jinými prvky, v případě bóru se povedlo opět pozorovat emisi pozitronů:

¹⁰B + ⁴He → ¹³N + ¹n

¹³N → ¹³C + e⁺

Tento děj označili jako umělou radioaktivitu a v roce 1935 za něj získali Nobelovu cenu za chemii.[4]