Ilja Sainer

Narodil se 15. října 1947 v Chomutově v rodině básníka, novináře a spisovatele Vladimíra Sainera.[1] Chomutov patřil v poválečném Československu k místům s nejznečištěnějším ovzduším a proto když bylo Iljovi Sainerovi 5 let, přestěhovala se rodina kvůli jeho astmatu a alergiím do Prahy. Otec po srpnové okupaci roku 1968 ztratil místo novináře a roku 1969 založil pod hlavičkou Spolku bibliofilů Nejmenší Nezávislé Nakladatelství,[2] kde vydával malé náklady knih poezie a prózy. Maminka, rozená Hönigová, pocházela z předválečné obchodnické rodiny a pracovala jako prodavačka textilu.

V Praze Ilja Sainer od čtrnácti let navštěvoval kursy kreslení a roku 1966 se po maturitě na SVVŠ několikrát bezúspěšně pokusil o přijetí na Akademii. Pracoval pak jako geodet a začal studovat obor vodní stavby na ČVUT. Studium nedokončil a roku 1968 přešel na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor matematika a výtvarná výchova (prof. Ladislav Lietgeb, Karel Šmíd). Studium absolvoval roku 1972 a poté pracoval šest let jako výtvarník a animátor v Krátkém filmu Praha ve Studiu Jiřího Trnky. Podílel se na realizaci téměř devadesáti krátkometrážních filmů i rozsáhlejších filmových cyklů. V letech 1968–1973 a pak znovu 1979-1981 žil v Brandýse nad Labem.

Z prvního manželství s Marcelou Sainerovou (Cyprovou) má syna Patrika (*1973). Sainer se díky práci v Krátkém filmu mohl zaregistrovat jako výtvarník u Českého fondu výtvarných umění a roku 1978 opustil zaměstnání aby se mohl věnovat pouze vlastní tvorbě. Získal suterénní ateliér v ulici Prvního pluku 320 v Karlíně, ale maloval pouze po zaměstnání. Pracoval manuálně jako dělník v Pražských vodárnách, myl výlohy a uklízel v nemocnici nebo v činžovních domech jako zaměstnanec společnosti Úklid hlavního města Prahy. Po rozpadu prvního manželství se oženil podruhé roku 1981 s Evou Sainerovou (dcery Jana, *1982, Nina, *1984). Za normalizace vystavoval převážně v menších nezávislých galeriích. Roku 1983 poté, co Odbor kultury ONV Praha 10 nečekaně zrušil připravenou velkou dvougenerační výstavu v Lidovém domě ve Vysočanech, kterou připravila Alena Potůčková, Sainer zajistil jako náhradní prostor divadlo Gong.[3] Od roku 1984 patřil k okruhu výtvarníků Galerie H bratří Hůlů v Kostelci nad Černými lesy.

Roku 1989 se stal členem SČSVU, o rok později následnické Unie výtvarných umělců. Byl členem Volného tvůrčího sdružení Otevřený dialog a spoluzakladatelem skupiny Klacci, která společně vystavovala do roku 1993.[4] Roku 1992 byl členem SVU Mánes. Počátkem 90. let byl navrácen v restituci dům kde měl ateliér a Ilja Sainer po čtyřletém zoufalém a psychicky vyčerpávajícím boji s restituentkou dostal administrativní příkaz ateliér vyklidit.[5]

V 90. letech působil jako ilustrátor. Z jeho díla i textů je patrné, že propadal deziluzi z duchovní prázdnoty doby, byl zklamán ze zpackané ekonomické reformy, zpupnosti politiků a servilnosti médií a prohlubující se sociální stratifikaci společnosti vnímal jako nepřijatelnou.[6] Po roce 2000 se dostal do zdravotních a existenčních problémů. Svou korespondenci s Ministerstvem kultury, ve které žádal o finanční podporu, zveřejnil v knize Hodokvas (2003). K šedesátému výročí Sainerova narození uspořádal Památník Terezín roku 2007 jeho retrospektivní výstavu pod názvem Citadela II. Sainer se následujícího roku podrobil operaci krční páteře, která se nepodařila. Hrozilo mu celkové ochrnutí a proto dne 26. 3. 2008 ukončil život sebevraždou.

Od roku 2008 je výtvarná expozice díla malíře Ilji Sainera umístěna v Hvězdářské věži Oblastního muzea v Chomutově.[7]

Ilja Sainer patří ke generaci, která byla již během studia konfrontována s ideologickými požadavky počínající normalizace a musela najít vlastní cestu jak si zachovat morálku a uměleckou odpovědnost. Jeho rozhodnutí opustit zaměstnání u Krátkého filmu a věnovat se vlastní svobodné tvorbě znamenalo zároveň strávit následujících jedenáct let v dělnických profesích. Sainerova díla reflektují archetypy ve vědomí člověka, jejich úlohu a projevy v duchovním životě společnosti.[8] Svými malířskými postupy rozkrývá samotnou složitost dosaženého vědeckého a obecně filozofického poznání vesmíru, světa, společnosti a činnosti člověka.[9] Jako malíř chápe kulturu v její celistvosti a univerzálnosti, jako vertikální osu bytí společnosti.[10]

Za studií prošel školením v realistické malbě a vstřebal podněty postimpresionismu, které ve vlastní tvorbě transformoval v expresivní malířský rukopis a symbolickou skladbu volně kubizujících tvarových znaků. Raná díla jsou zařazena v cyklech Kompozice a studie (1968-1975) a Konfigurace a studie (1975-1978).

Po roce 1978, zároveň s přechodem k svobodné tvorbě, opustil dosavadní styl malby a v reakci na tíživé poměry normalizace přešel k radikálnímu výrazu odpadkových asambláží, kombinovaných se syrovým gestem spontánní malby. Sainerův malířský cyklus Boty z let 1978-1981 (Civilizace I a II, sbírka Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau w Oświecimiu) navazuje na podobné téma Vincenta van Gogha, ale vznikal i jako osobitá reflexe osudu Židů. Koncem sedmdesátých let se v jeho tvorbě objevují existenciální obsahy s náměty Ukřižování, Piety nebo Vanitas, které charakterizuje uvolněné malířské gesto spojené s barokním šerosvitem.[11] Cyklus Terče vychází z ikonografie české gotiky, ale aktualizuje její témata spojením s vojenskými a sportovními terči (Terče (1978-1981).

Následující cyklus Numeri (1981-1983) se názvem odvolává na čtvrtou knihu Mojžíšovu. Obsahuje asambláže, které z dálky připomínají náhrobní kameny s hebrejskými nápisy, nebo cyklus syrových a naléhavých obrazů s tématem Paranosos jako pomezním stavem mezi zdravím a nemocí (Paranosos I-IV, Památník Terezín). Obecnější abstraktní sdělení na téma biorytmů lidského života, lidského hledání prostoru k životu na Zemi nebo úsilí pochopit vesmír představují cykly Biorytmy (1983-1985) a Bioprostory (1985-1988). Autor se v nich pokouší výtvarnými prostředky "postihnout univerzum, celek obsažený v části, věčné v pomíjivém".[12]

Křesťanské symboly kříže, hřebů a utrpení jsou námětem dalšího cyklu Fragmenty (1989-1995), který musel Sainer narychlo ukončit, když roku 1995 přišel o svůj ateliér. Nová verze starého zájmu o symboliku Ukřižování sestává z asamblážových, částečně, ale čím dále tím více malovaných desek a sršatých prostorových objektů ze svařovaných armovacích tyčí a nejrůznějšího technického odpadu. Bilanci naturalisticky expresivních obrazových desek a objektů v roce 1995 vystavil v prostředí bývalého koncentračního tábora v Terezíně.[11]

Série obrazů Ostrovy, kterou vytvářel v letech 1995-2003, dokládá jeho sílící zájem o esoterické obsahy židovsko-křesťanské kulturní tradice. Obsah je zašifrován numericky, geometricky, v barevných vztazích i v použitých texturách malby a připomíná ostrovy obtékané vodou jako symbolem kolektivního vědomí lidstva či izolované objekty nebo zvláštní jantry a mandaly.[12] Sainerovy Ostrovy se zcela vymykají ze stylových i myšlenkových souvislostí současného umění. V základě Sainerova konceptu je motiv citadely, pevnosti chránící lidské já před měnícím se a nejednou nepřátelským světem. Je to symbol jakési virtuální duchovní vnitřní emigrace, spojený s představou rajského dvora ve středověkých klášterech – místa klidu, odpočinku a hluboké meditace.[11]

• H. Lukešová, Ilja Sainer (15. 10. 1947 – 26. 3. 2008), Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem, roč. XLVI, č. 2, 2017
• Jan Kříž, Miroslav Kaduch: Ilja Sainer - Citadela, 32 s., Památník Terezín, 1995
• Antonín Kallista, Ilja Sainer: výběr z tvorby 1983-87, 5. chomutovské muzejní léto 1987, Okresní muzeum v Chomutově 1987

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ilja Sainer
• Ilja Sainer, malíř a sochař
• Informační systém abART: Ilja Sainer
• Jan Kříž, Ilja Sainer, Hvězdy a ostrovy, Muzeum Chomutov, 1997
• Ilja Sainer ve Filmové databázi