Il divino Boemo

(Římský palác Myslivečkův, rok 1780) Je již k ránu, ale v Myslivečkově římském paláci se dosud veselí vybraná společnost. Skladatel na přání arcivévody Ferdinanda napsal pro Milán novou operu Armidu a obdivovaná zpěvačka Cattarina Gabrielli zpívá jednu z árií této opery. U hostů sklízí nadšení: jeden z nich, Pietro Bernacchi, nazývá skladatele „božským Čechem“ (il divino Boemo) a Gabrielli je dámami zvolena za královnu večera. Galantní Mysliveček před královnou pokleká, snímá jí střevíček a připíjí z něj stromům, zvěři, hlupákům, šelmám zlým a nakonec nebesům. Gabrielli pak hosty žádá, aby se vzdálili, protože Mistr ještě musí do své milánské opery složit krátkou baletní hudbu. Jako poslední zůstává Myslivečkův žák, Angličan Eduard Barry, a chce sledovat skladatele při práci. Mysliveček s ním vlídně hovoří: neušlo mu, že Barry je zamilován do slavné sopranistky. Mladík se odchází projít do parku, Mysliveček se uchyluje do pracovny skládat.

Sál zaplní služebnictvo pod vedením Václava Drna a uklízí po společnosti. Na všeobecnou žádost zpívá Drn humornou písničku o českém mlynáři, který měl čtyři sta mlýnů a jen jednu ženu. Odrhovačka vyruší Mistra z práce a ten posílá služebnictvo pryč.

Vrací se signorina Gabrielli, údajně pro zapomenutý náramek, ale brzy vyznává skladateli vášnivou lásku a žádá jej, aby se s ní oženil. Mysliveček se jí tento nápad snaží vymluvit, je přece stár a nemocen, pro neúspěch své minulé opery zadlužen po uši a navíc zpěvačku miluje mladý a majetný Barry. Temperamentní a žárlivá Gabrielli však vidí jen jedno možné vysvětlení Myslivečkova chladu, totiž že je zamilován do kněžny Emy Turínské. Zatímco zvenčí doléhá zvuk zvonů ohlašujících svítání a zpěv vesnických trhovců vjíždějících do města, Gabrielli naposledy prosí o Mistrovu náklonnost. Mysliveček jí vypráví o nevěstě, kterou měl jako mladík v Praze. Ta ale krátce před svatbou zemřela, dříve však jej donutila odpřisáhnout, že se nikdy neožení. Gabrielli je znechucena hloupou pověrou a dává skladateli ultimátum: neslíbí-li jí manželství, postará se, aby jeho milánská opera propadla. Poslední scéně zaražen přihlíží Barry. Zpěvačka znovu připomíná svou výhrůžku a odchází. Mysliveček se s ní dvorně loučí a posílá Barryho, aby ji doprovodil.

(Zákulisí divadla alla Scala v Miláně roku 1780) Vrcholí přípravy na začátek premiérového představení: sluhové rozsvěcují lustry, režisér provádí inspekci sboru, hlavní tenor se rozezpívává. Režisér sděluje Myslivečkovi, že signorina Gabrielli je churava, přesto se však uvolila dnes zpívat. V záloze však bude připravena signorina Cuzzoni, která roli umí a měla ji po premiéře tak jako tak převzít. Myslivečkovi přichází předem gratulovat kolega skladatel Sebattini, ale ten jej s gratulací odkazuje až na konec představení. Mysliveček povzbuzuje zpěváka Tosiho a s nadšením vítá Gabrielli: už se bál, že nebude zpívat a opera najisto propadne. Ale zpěvačka opakuje, že bude zpívat jen za cenu sňatku s ním. Tomuto vydírání Mysliveček nehodlá ustoupit, a tak Gabrielli ze sebe strhá kostýmní ozdoby a odchází. Na scénu musí Cuzzoni.

Mysliveček je nešťasten: slečna Cuzzoni je dobrá pro veselá a hravé role, pro vážnou úlohu Armidy však nemá nadání srovnatelné s Gabrielli. V tušení katastrofy vítá dopis ze vzdálené vlasti, který mu přináší Drn, a těší se, že se opět navrátí do Čech. Sebattini přináší Myslivečkovi očekávanou zprávu: opera byla vysyčena a zcela propadla. Současně nenalézá dosti ostrých slov pro Gabrielli, které klade neúspěch za vinu. Mysliveček se staví na obranu zpěvačky a vyzývá Sebattiniho na souboj. Po tomto výstupu duševně i tělesně vyčerpán klesá v pláči na židli a Drn běží pro povoz, aby ho odvezl z divadla.

(Římský palác Myslivečkův, rok 1781) Palác předluženého skladatele se prodává v dražbě, všechno zařízení již bylo rozprodáno. Kupec Landoni od bankéře Nelliho kupuje vše, co zbylo, i okenní rámy. Dosavadní majitel leží v jedné ze zadních místností na slámě, raněn po milánském souboji. V prázdných prostorách se usídlila chátra z ulice. Dívka Marietta našla někde opuštěné housle a za doprovodu tuláka Vittoria zpívá píseň o hnědém pavoukovi, který snědl svou milou a nakonec i sám sebe. Ani Barrymu se bezdomovce nepodaří vystrnadit, ustupují teprve, když Drn přivádí raněného a nemocného Myslivečka. rn a Barry o něj pečují, zatímco do oken zaznívají hlasy pouličních zpěváků notujících Gabriellinu árii z Armidy. Přichází Gabrielli a v slzách prosí skladatele o odpuštění. Ten jí žehná a s myšlenkami na rodnou zemi a na Prahu umírá.

• BRANBERGER, Jan. Svět v opeře. Praha: Orbis, 1947. 805 s. S. 429–432.
• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 99.