Ignazio Silone

Ignazio Silone, vlastním jménem Secondino Tranquilli (1. května 1900 Pescina – 22. srpna 1978 Ženeva) byl italský spisovatel a politik.

Ignazio Silone
Narození	1. května 1900 Pescina
Úmrtí	22. srpna 1978 (ve věku 78 let) Ženeva
Pseudonym	Ignazio Silone
Povolání	politik, novinář, romanopisec, dramatik a spisovatel
Ocenění	Cena Jeruzaléma (1969) Prix mondial Cino Del Duca (1971) Cena Gottfrieda Kellera (1973)
Politická příslušnost	Italská socialistická strana
Partner(ka)	Gabriella Seidenfeld
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od sedmnácti let se angažoval v Italské socialistické straně a v roce 1921 byl mezi prvními jejími členy, kteří odešli do komunistické strany. Byl redaktorem stranického deníku Il Lavoratore v Terstu. Od roku 1930 žil v exilu ve Švýcarsku, jeho bratr Romolo byl v roce 1931 umučen fašistickou policií.

Ve třicátých letech se Silone stal kritikem stalinismu a byl vyloučen z komunistické strany.[1] Byl významným představitelem antifašistické italské emigrace, publikoval studii Il fascismo. Origini e sviluppo a ve světově úspěšných románech Fontamara (v roce 1980 jej zfilmoval Carlo Lizzani) a Chléb a víno zobrazil nástup fašismu ve svém rodném kraji Marsica. Po druhé válce se vrátil do vlasti a v letech 1946 až 1948 byl poslancem za Italskou demokratickou socialistickou stranu. Stal se prominentním kritikem komunistických režimů, angažoval se ve Společnosti pro svobodnou kulturu a byl jedním z přispěvatelů sborníku The God that Failed, v němž exkomunističtí intelektuálové vysvětlovali svůj rozchod se stranou. Z jeho poválečné tvorby je nejvýznamnější drama A on se skryl a psychologický venkovský román Lukovo tajemství. Na sklonku života se značil za „socialistu bez strany a křesťana bez církve“.[2]

V roce 1954 byl předsedou poroty Benátského filmového festivalu. V roce 1965 získal Premio Marzotto, v roce 1969 Cenu Jeruzaléma a v roce 1973 Cenu Gottfrieda Kellera, byl také desetkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.[3] V roce 1973 mu byl udělen Řád zásluh o Italskou republiku. V roce 2006 bylo v jeho rodném městě otevřeno Siloneho muzeum.

Jeho manželkou byla irská novinářka Darina Laracyová.

V roce 2000 vydali italští historikové Dario Biocca a Mauro Canali knihu, v níž Siloneho označili za dlouholetého informátora italské tajné policie i Central Intelligence Agency.[4]