Ignác Filip Semmelweis

Ve vídeňské všeobecné nemocnici, kde od roku 1844 pracoval, si Semmelweis povšiml, že nemocnost rodiček je mnohem vyšší na oddělení, kde působí studenti medicíny. Zároveň byla zřetelně nižší úmrtnost matek, které porodily ještě před hospitalizací. Jeho podezření, že nákaza má původ přímo v nemocnici, potvrdila smrt jeho kolegy Jakuba Kolečka, který zemřel na infekci po zranění skalpelem při pitvě. Semmelweis dospěl k závěru, že horečka omladnic má původ v mrtvých tělech na pitevně a šíří ji samotní lékaři a medici na svých rukou a nástrojích. Vyvodil z toho, že důkladná hygiena po práci na pitevně a před vyšetřením matky by měla výskytu choroby zabránit.

Roku 1847 zavedl na oddělení povinné mytí rukou chlorovým vápnem a úmrtnost rodiček ihned řádově poklesla. I přes evidentní úspěch se však jeho teorie setkala s prudkým odporem zejména starších kolegů, kteří odmítali připustit, že by za smrtí pacientek mohli stát oni sami. Někteří další jeho kolegové tuto pravdu neunesli – např. profesor Gustaf Michaelis, který jeho postupům uvěřil a úspěšně je zavedl na svém pracovišti, spáchal sebevraždu (mezi ženami, které dříve po porodu u něj zemřely na horečku omladnic, byla i jeho milovaná neteř).

K Semmelweisovu neúspěchu ohledně přijetí jeho inovace ovšem kromě konzervativismu a domýšlivosti jeho kolegů přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha a neschopnost zpracovat svá přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné podoby.

Poté, co roku 1849 Semmelweis ztratil místo ve Vídni, nastoupil roku 1851 jako porodník v Pešti. Ihned zavedl svá hygienická opatření, čímž okamžitě srazil výskyt horečky omladnic na minimum – v období let 1851–1855 zaznamenal pouze 8 úmrtí. Roku 1855 se stal profesorem porodnictví na pešťské univerzitě, a také zde úspěšně aplikoval své zásady. Ani tyto úspěchy ale nepřesvědčily jeho kolegy o správnosti jeho postupu.

Roku 1857 odmítl místo profesora v Curychu. V téže době se oženil s Marií Weidenhoffer (1837–1910), s níž měl 5 dětí, z nichž 3 se dožily dospělosti.

Nekončící zoufalý boj o odborné uznání jeho teorie, spolu s pocitem viny za předešlou smrt mnoha pacientek, se odrazily na zhoršování jeho psychického stavu. Od roku 1861 Semmelweis trpěl depresemi, viditelně chřadnul a psal zahořklé, agresivní otevřené dopisy svým oponentům. Roku 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu. Tam za dva týdny zemřel, patrně na následky hrubého zacházení.

Semmelweisova teorie a zejména praktická opatření došly obecného přijetí teprve s Pasteurovým objevem mikroskopických původců infekce.

Dnes se Ignác Semmelweis řadí mezi nejvýznamnější lékaře 19. století a je po něm pojmenována mj. lékařská univerzita v Budapešti a stanice na lince metra M3 (Semmelweis Klinikák).