Igarka

Podle jedné z verzí, dostala Igarka svůj název podle kanálu, na kterém se nachází. Kanál je pojmenován po místním rybáři Jegoru Širajevovi - Jegorka, později zkomoleno na Igarka. Existence této osoby ale není zaznamenána v žádných historických pramenech.

Kanál Igarka byl poprvé prozkoumán v roce 1740 během tzv. Velké severní expedice Fjodorem Mininem.

Igarka, založená v roce 1929, se stala jedním z prvních sovětských měst v Arktidě a symbolem sovětské vlády v rozvoji severu. Igarka od počátku fungovala jako ukázkový přístav na Jeniseji, který se po desetiletí specializoval na překládku exportního sibiřského dřeva na námořní plavila, která ho exportovala po Severní mořské cestě do zahraničních přístavů.[4]

Igarka byla nejen exportním přístavem, ale také jedním z hlavních ideologických center sovětské propagace. Igarce byly věnovány propagační knihy a neustále ji navštěvovali zahraniční novináři, kteří diskutovali a psali o zářivé budoucnosti sibiřského Archangelsku.[4] Až do 50. let 20 století do Igarky byly deportování političtí, vojenští a další vězni. Jejich rukama, stejně jako úsilím nadšenců a civilistů, bylo vybudováno město.

Dne 27. července 1962 vypukl ve městě katastrofální požár, tzv. Velký igarský požár, který zničil sklad hotových výrobků místního závodu. Požár se dále rozšířil na město, shořelo 65 bytových a administrativních budov, dva obchody, kancelář rybářského družstva, porodnice, lékárna, jesle, dřevěný most. Po požáru začal velký plán obnovy města.

V letech 1970-1980 se z města každoročně vyexportovalo více než 1,25 milionu metrů krychlových řeziva. Pro dřevo si do přístavu přijíždělo ročně až sto lodí, kapacita námořního přístavu umožňovala obsloužit až 25 velkotonážních lodí najednou.

V roce 1977 bylo zavedeno přímé letecké spojení s Moskvou.[4]

Po rozpadu SSSR přišel pád Igarky. V 90. letech 20. století byla přeprava dřeva z Igarky pomocí říčních plavidel a následně pomocí ledoborců neekonomická a proto prakticky ustala. Většina dřevařských podniků ve městě zkrachovala. Lidé se stěhovali z města. V rekordním roce 1955 ve městě žilo více než 20 tisíc lidí, v roce 1979 jich bylo 16 tisíc a v roce 2020 jen 4319 obyvatel.