Ibrahim I.

V krvavých palácových půtkách, v nichž se v té dob zmítala osmanská dynastie, přežil Ibrahim patrně jen díky tomu, že byl považován za člověka neškodného v politických záležitostech. V době vlády svého bratra, krutého Murada IV., který nechal povraždit své čtyři mladší bratry, žil v obavách o svůj život. To se nepochybně negativně projevilo na jeho špatném psychickém stavu. Nakonec Murad vydal příkaz po jejich čtyřech bratrech popravit i Ibrahima, nežli však byl ortel vykonán, Murad sám roku 1640 zemřel. Tak se stalo, že Ibrahim nejen zůstal zachován při životě, ale nakonec i nastoupil po nenáviděném bratrovi na trůn.

Na začátku své vlády se opíral o schopnosti svého velkovezíra Kemankeşe Mustafy Paši. Byla provedena měnová reforma, konsolidovala se ekonomická situace, snížily se stavy janičářů.

Po čtyřech letech vlády Ibrahima však byl velkovezír sesazen a zavražděn. Ibrahim již nenašel žádného schopnějšího velkovezíra, sám vládnout nedokázal. Čím dál více se dostával pod vliv svých konkubín v harému.

Nakonec nedostatek politických zkušeností nového sultána vedl roku 1646 ke ztrátě Tenedosu (Bozkaady) poté, co sám započal s Benátkami šestou benátsko-tureckou válku o Krétu: v roce 1645 zajali maltézští korzáři loď prominentních poutníků do Mekky. Rozlícený sultán původně chtěl v odvetu vyhladit všechny křesťany v říši. Nakonec „pouze“ poslal křesťanské představitele do domácího vězení. Korzáři našli útočiště na ostrově Kréta. Ibrahim nařídil invazi na tento ostrov, tím se ovšem dostal do války s Benátkami. Benátčané v ní uštědřili Osmanům několik porážek a dokonce zablokovali úžinu Dardanely. Tím vznikl v Istanbulu hladomor a nedostatek vody.

Ibrahim v kontextu těchto neúspěchů začal být čím dál více nepříčetný, spekuluje se dokonce i o šílenosti. Přestával věřit i svým nejbližším příbuzným a útěchu hledal v harému.

Nejvýraznějším Ibrahimovým rysem byla krutost a sexuální bezuzdnost. Dopouštěl se znásilňování dívek, přiváděných na jeho rozkaz do paláce; nakonec se zamiloval do konkubíny (již sám nazval „Homole cukru“) a aby dosáhl jejího usmíření, nechal povraždit ostatních 280 žen v harému – svázané oběti byly utopeny v řece. Tento jeho brutální čin měl svůj podíl na Ibrahimově pádu: jedna konkubína masakr přežila a sultánův čin vyšel najevo.

Nespokojenost lidu, způsobená vysokými daněmi, jež Ibrahim v zemi zavedl k pokrytí válečných výdajů, vybuchla v srpnu 1648, kdy došlo v Istanbulu k lidovému povstání vedenému janičáry. Tehdejší velkovezír byl zabit davem, Ibrahim byl zatčen, zavřen do klece a krátce poté i popraven tradičním způsobem – uškrcením tětivou luku. Do povstání se zapojila i Ibrahimova matka, která po jeho smrti dosadila na sultánský trůn šestiletého Ibrahimova syna Mehmeda IV..

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ibrahim_of_the_Ottoman_Empire na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ibrahim I. na Wikimedia Commons

Předchůdce: Mehmed IV.

Osmanský sultán 1640–1648

Nástupce: Mehmed IV.