Hrad u Bílovic

Pravěké sídliště bylo osídleno v neolitu příslušníky kultury s moravskou malovanou keramikou a v eneolitu lidem kultury s nálevkovitými poháry. Poslední stopy osídlení pochází z doby halštatské a patří platěnické kultuře.[2]

První nálezy z hradiště získali bílovičtí studenti v letech 1884–1885. Nejstarší archelogické výzkumy na lokalitě provedl Inocenc Ladislav Červinka roku 1898 a o rok později zde spolupracoval s Antonínem Gottwaldem. Ten se na hradiště vrátil roku 1924 ke společnému výzkumu s K. Dobešem. Roku 1983 byl částečně prozkoumán prostor mezi severovýchodní a jihozápadní částí příkopu a v roce 2001 byl prozkoumán val s částí vnitřního příkopu.[2]

Reliéfní pozůstatky opevnění

Hradiště s oválným půdorysem a rozlohou asi 1,5 hektaru se nachází na ostrožně nad pravým břehem Romže v nadmořské výšce okolo 335 metrů. Převýšení nade dnem údolí řeky dosahuje až šedesát metrů. Na jihozápadní straně, kde lokalitu obtéká bezejmenný potok, je převýšení jen okolo třiceti metrů.[2]

Opevnění se nachází ve spojovacím sedle na jižní a jihovýchodní straně a pochází z počátku středního eneolitu. Tvoří je dvojice deset metrů vzdálených valů s vnitřním příkopem širokým tři metry. Vnější val je menší, ale chrání také boční stranu ostrožny.[3] Archeologický výzkum odhalil, že vnitřní val je pozůstatkem dvou stavebních fází hradby. Starší opevnění tvořila pouze palisáda,[3] zatímco mladší stavební fáze měla čelní kamennou zeď, kterou zpevňovala konstrukce ze svislých dřevěných kůlů.[2] Stavba hradby však nebyla dokončena.[3]