Křišťál

Křišťál je bezbarvá odrůda oxidu křemičitého. Křišťál tvoří krystaly i jejich srostlice. Vzácnějšími útvary křišťálu je „žezlový křišťál“. Jedná se o krystaly, které byly v průběhu vytváření krystalu na nižších úrovních obaleny okolními příměsemi a zastavily jeho růst. Tím pádem mohl růst krystalu pokračovat pouze v jediném bodě a to na nejaktivnějším místě-vrcholu krystalu. Díky tomuto vznikl útvar tvaru žezla. Tento útvar je ale spíše charakteristický pro ametyst, u něhož je důvodem zastavení růstu železo, které je přísadou v křišťálu.

Křišťál také tvoří vlasatce, což jsou krystaly křišťálu, ve kterých jsou vrostlice rutilu – podle jeho barvy se tento krystal nazývá Amorovy šípy nebo Venušiny vlasy. Nejkrásnější vlasatce pocházejí z Brazílie a dolů v Uralu v Rusku. Podobný jev se vyskytuje u citrínu, kde jsou ve struktuře plynné nebo vodní vrostlice a při nasvícení proti přímému světlu vypadají jako „zlatý déšť“.

Asi tím nejhezčím a nejzajímavějším útvarem u křišťálu jsou tzv. fantomy. V určité etapě růstu sloužil křišťál jako základ pro růst krystalků jiného minerálu. Rostoucí krystal křišťálu poté některé krystalky odhodil a jiné obalil nebo vstřebal, tím pádem se staly krystalky součástí – uzavřeninami, označením růstové zóny krystalu. Fantomy se vyskytují i v jiných minerálech, například v kalcitu.

Krásné krystaly křišťálů pochází především z Brazílie, Ruska, Himalají a dalších světových nalezišť.

Pěkné křišťály se však nachází i u nás v České republice. Jedním z našich významných nalezišť přírodních křišťálů jsou Jeseníky, nebo Vysočina. Nejhezčí ukázky tohoto čirého minerálu se našly v okolí vesnic jako jsou - Bobrůvka, Suky, Laštovičky, Bory, Rousměrov, Kněževes, Sklené nad Oslavou a další jim blízké vesnice.

Křišťál čistíme nejlépe přes noc ponořením do misky s vodou, nebo jej alespoň několik minut podržíme pod tekoucí vlažnou vodou. Křišťál můžeme položit na minerál hematit, čímž dojde k jeho vybití, a pak jej opětovně zcela nabít na přímém slunci, kde ho můžeme ponechat libovolně dlouho. Pomocí křišťálu můžeme jakýkoliv kámen očistit a energeticky dobít.

Křišťálový džbán, islámská práce, Egypt kolem r. 1000-1050

Kašpar Lehmann: Andělská kapela na křišťálové tabulce, kolemn 1586-1590

Již v neolitu lidé používali ostré úlomky křišťálu jako hroty šípů a kopí. Antičtí badatelé považovali křišťál za zkamenělý led, mezi ně patřil také Plinius starší, který popsal křišťál ve své encyklopedii o přírodě. Z této domněnky bylo odvozeno slovo křišťál z řeckého výrazu Krustallos – led. Podle antických legend bohové pili víno pouze z křišťálových pohárů. Proto byly v antickém Římě považovány křišťálové džbány a číše za luxusní předměty. Také technika řezání a broušení křišťálu byla velmi drahá, protože různé vnitřní poruchy v krystalické mřížce (pérka, praskliny, bublinky) způsobují vnitřní pnutí a křišťálová nádoba během práce často praskla. Proto se křišťálovými nádobami reprezentovaly nejbohatší vrstvy společnosti a dvůr panovníka. Traduje se, že římský císař Nero začal ztrácet moc poté, co v záchvatu hněvu rozbil svou sbírku křišťálových číší.[1]. Dalším důvodem obliby křišťálových konvic, džbánů a pohárů byla dobrá tepelná izolace, voda vydržela dlouho chladná. Křišťálové nádoby začali již kolem roku 1000 řezat arabští glyptici v Egyptě a v Sýrii. Ve Francii a v Benátkách řezáči křišťálových nádob pracovali od 14. století, jeden džbán ve stříbrné montáži užíval také císař Karel IV. a daroval jej jako relikviář do Svatovítského pokladu[2]. Z křišťálu se dělala ostensoria (relikviáře) do kostelů. Pro císaře Rudolfa II. pracovali milánští řezáči křišťálových nádob z rodin Miseroniů, Saracchiů, a glyptik Kašpar Lehmann, který vytvářel reliéfy na křišťálových tabulkách.

Čirý a průhledný křišťál byl od dávných dob považován za symbol rovnováhy a čistoty a používán na talismany, vsazoval se do šperků. Křišťálové předměty se také v Rusku cenily velmi vysoko. Ve zbrojnici Moskevského kremlu je uložen křišťálový samovar vybroušený z jediného kusu křišťálu, který patřil Petru I. Křišťálové koule byly v různých zemích nezbytnou součástí říšských insignií. Takové koule byly součástí žezla skotských králů nebo byly používány samostatně jako jablko (například říšské jablko ruských carů).