Hlíva ústřičná

• Klobouky hlívy ústřičné svou barvou i tvarem připomínají větší ústřice, odtud pochází i druhové pojmenování. Klobouky jsou v mládí sklenuté s podvinutým okrajem, později 5–25 centimetrů široké, vějířovité, hladké a pružné, okraj se stává ostrým. Zbarvení je široce proměnlivé od barvy bělavé, šedomodravé až k šedohnědé nebo hnědé. Zbarvení je závislé na podmínkách růstu, vzdušné vlhkosti apod. Klobouky rostou jako u většiny ostatních hlív nad sebou v trsech, řadách nebo vrstvách nad sebou. Trsy plodnic mohou dosahovat hmotnosti i několika kilogramů. Dosti často jsou klobouky spodních plodnic poprášeny vyklíčenými výtrusy, takže na sobě mají bílý povlak. Jde o přirozený a neškodný jev, který vzniká i při skladování.
• Lupeny jsou nízké, měkké husté, sbíhající na třeň, u třeně jsou často vidličnatě větvené. Zbarveny jsou zprvu bíle až bělavě, ve stáří šedě.
• Třeň je velmi krátký, 1–4 cm dlouhý a 1–3 cm tlustý, výstřední až postranní, velmi tuhý, bílý, později šedavý.
• Dužnina je čistě bílá, velmi pružná a šťavnatá, zbarvení na řezu nemění.
• Chuť je nasládlá, vůně silně příjemně houbová
• Výtrusy jsou bezbarvé, válcovité a hladké, s rozměry 8–12 x 3–4 mikrometru.

Roste od konce léta až do zimy, při mírné zimě často i na jaře, na živých nebo odumřelých kmenech listnatých stromů, zejména na bucích, vrbách, ořešácích, břízách, topolech nebo jeřabinách. Pěstuje se i uměle, jak průmyslově tak i v domácích podmínkách.

Je velmi podobná hlívě plicní, která sice také roste na podobných stromech, ale od jara do podzimu a má světlejší barvu.

Hlíva ústřičná je široce rozšířená houba rostoucí po celém světě, roste v mírném pásmu i v subtropických lesích.

V roce 1917 zveřejnil německý mykolog R. Falck výsledky prvních pokusů s pěstováním hlívy ústřičné v laboratorních podmínkách. V 60. letech 20. století ve výzkumech pokračovaly asijské země jako Čína, Filipíny nebo Thajsko. Ty jsou v současnosti společně s Pákistánem, Nigérií a USA největšími světovými producenty hlívy ústřičné. V Československu se pěstováním hlívy začal na přelomu let 1964/1965 zabývat tým ve Výzkumném ústavu liehovarov a konzervární LIKO v Bratislavě pod vedením RNDr. A. Ginterové, CSc. Další výzkum probíhal i v Mikrobiologickém ústavu ČSAV v Praze, ve Školním zemědělském podniku v Novém Jičíně a na dalších místech. Velký boom průmyslového pěstování nastal po roce 1982, kdy byly v tehdejším Československu zakládány velké pěstírny. Po listopadu 1989 však kvůli dovozu začala výroba stagnovat. Celosvětově je po žampionech a šiitake třetí nejdůležitější pěstovanou houbou, ročně se jí vypěstuje kolem 2,5 milionu tun.

Hlíva ústřičná je jedlá houba s všestranným použitím jak do hotových jídel, tak k nakládání do octa nebo sušení. Je to vynikající surovina pro polévky a omáčky, dobře chutná i konzervovaná v různých nálevech a kombinacích se zeleninou. Běžně se konzumují pouze klobouky hub, ale tuhé třeně se dají usušit a rozemlít na tzv. houbový prášek, který se používá jako aromatické houbové koření. Je výtečná i uzená.[1]

V Rusku je oblíbená zkvašená jako kysané zelí.

Hlíva ústřičná v Opárenském údolí nedaleko Malých Žernosek

Konzumace hlívy díky obsahu polysacharidickému β-(1,3/1,6)-D-glukanu (pleuran) příznivě ovlivňuje hladinu cholesterolu v krvi, zvyšuje odolnost proti infekcím, zvyšuje i tvorbu červených krvinek mimo kostní dřeň. Má i účinky proti zánětlivým onemocněním, virovým, bakteriálním a plísňovým chorobám, proti hemoroidům, ekzémům, při léčení popálenin atd.[1]

Hlíva je přírodním zdrojem látek ze skupiny statinů. Studie prokázaly, že hlíva obsahuje 0,4–2,7 % statinů v sušině.[2] Obsahuje i β-glukany, také terpeny, zejména pleurotin, který je antibiotickou a antitrombotickou látkou. V mnoha pokusech s konzumací sušené hlívy při dietě u zvířat byl zaznamenán úbytek cholesterolu. ^[zdroj?]

Hlíva je také jednou z mála „masožravých“ hub. Její mycelium dokáže otrávit a zabít organismy ze skupiny hlístic.[3][4] Předpokládá se, že jde o způsob, jakým může houba získat dusík. Hlíva ústřičná obsahuje i malé množství arabitolu, který může u některých lidí způsobit střevní potíže. Může mít i projímavé účinky.

Sady pro domácí pěstování

• Agaricus opuntiae Durieu & Lév., 1850
• Agaricus ostreatus Jacq., 1774
• Agaricus revolutus J.J. Kickx, 1867
• Agaricus salignus Pers., 1801
• Crepidopus ostreatus (Jacq.) Gray, 1821
• Crepidopus ostreatus ß atroalbus Gray, 1821
• Dendrosarcus ostreatus (Jacq.) Kuntze, 1898
• Panellus opuntiae (Durieu & Lév.) Z.S. Bi, in Bi, Zheng & Li, (1987) [1986]
• Pleurotus opuntiae (Durieu & Lév.) Sacc., 1887
• Pleurotus ostreatus f. salignus (Pers.) Pilát, 1935
• Pleurotus ostreatus subsp. opuntiae (Lév.) A. Ortega & Vizoso, 1992
• Pleurotus revolutus (J. Kickx f.) Gillet, 1874
• Pleurotus salignus (Schrad.) P. Kumm., 1871

• KUMMER, Paul. Der Führer in die Pilzkunde. Zerbst: Luppe, 1871, s. 24, 104–106. Dostupné také z:
• TEPLÍKOVÁ, Jarmila. Houby známé a exotické : pěstování a kuchyňská úprava : 306 receptů. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-762-6.
• Houby : česká encyklopedie : neobvyklá kniha o světě hub u nás i v cizině, praktická příručka houbaře pro určování, sběr, ochranu, pěstování a zpracování hub. 1. Praha: Reader’s Digest Výběr, 2003. ISBN 80-86196-71-2. [Ke knize je vydána příloha: Kapesní atlas hub.]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hlíva ústřičná na Wikimedia Commons
• Galerie hlíva ústřičná na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo hlíva ústřičná ve Wikislovníku
• obrázky hlívy ústřičné
• Záznam na index Fungorum