Jestřábník

Jsou to rostliny převážně vytrvalé, kvetou nejčastěji žlutě, mnohem řidčeji červeně, oranžově nebo růžově. Hodně druhů vytváří přízemní listovou růžici, která u některých druhů v době kvetení již usychá. Lodyha bývá porostlá mnoha nebo jen několika listy (i pouze jedním) s řapíky nebo bez, jejich čepele mají okraj obvykle různě zubatý. Důležitým znakem určující druh rostliny je odění, na lodyze, listech, úborech, zákrovu i květech mohou vyrůstat chlupy jednoduché vícebuněčné, stopkaté žlázky nebo hvězdicovité chlupy, které při větší hustotě mohou být plstnaté. Na místě poškození někdy vytéká z lodyh latex.

Výhradně jazykovité květy jsou seskupeny do úborů vyrůstajících na lodyze samostatně nebo vytvářejících květenství. U převážné většiny druhů dochází k apomiktickému rozmnožování bez splynutí gamet, tj. z vajíčka se vytvoří plod i bez oplodnění samčími buňkami z pylu. Plody jsou nažky s chmýrem, který je dvouřadý, nažky 2,5-5 mm dlouhé. Rostliny jsou vždy bez výběžků.[5][4][6][7][8][9]

Jestřábník savojský

Všeobecně se jestřábník popisuje, co se týče jeho taxonomie, jako jeden z nejsložitějších rodů, tzv. kritických taxonů. Jednou z příčin je apomiktické rozmnožování mnoha druhů, které odchylky vzniklé před dávnou dobou na oddělených stanovištích dlouhodobě konzervuje (rostliny se vlastně množí klonováním). Následně vzniká velké množství tzv. apomiktických mikrodruhů. U rostlin rozmnožujících se opylením dochází zase často k hybridizaci, plodní hybridi se dále kříží mezi sebou i zpětně s původními rodiči, vznikají nepřehledné tzv. hybridní roje.[4][6][7]

Rod jestřábník byl v minulosti pojímán jako široký rod (sensu lato) jestřábník Hieracium se dvěma podrody: subgen. Hieracium, tzv. pravé jestřábníky, a sugen. Pilosella, tzv. chlupáčky. V současné době jsou oba považovány za samostatné rody jestřábník (Hieracium sensu stricto) a chlupáček (Pilosella), do něhož patří mimo jiné i dobře známé druhy jestřábník oranžový (nově Pilosella aurantiaca) či jestřábník chlupáček (nově Pilosella officinarum).[3][4][6][9]

Hlavní a vedlejší druhy

Stav, kdy vzniklo velké množství blízce příbuzných druhů, které navíc nejsou od sebe příliš odlišné, dal vzniknout systematické pomůcce, a to stanovením tzv. hlavních a vedlejších druhů. Hlavní druh je takový, který nese unikátní, dobře vyhraněnou, málo proměnlivou a dobře rozpoznatelnou sadu poznávacích znaků. Vedlejší druh je pak ten, který nese znaky nějakého dalšího, hlavního druhu, přičemž nemusí být nutně hybridního původu. Vzájemné vztahy se pak zapisují:

• Hieracium laurinum (Hieracium sabaudum < Hieracium umbellatum) což značí: Vedlejší druh Hieracium laurinum nese znaky hlavních druhů Hieracium sabaudum a Hieracium umbellatum, má však blíže k Hieracium sabaudum.[4][6][7]

Jestřábník huňatý

V České republice vyrůstá okolo 60 druhů. Za hlavní druhy (viz výše) je v české květeně považováno následujících 12 druhů:[10][11]

• Jestřábník alpský (Hieracium alpinum) – pouze v alpínských polohách Krkonoš a Jeseníků
• Jestřábník bledý (H. schmidtii) – živinami chudé skalní výchozy, suché bory a teplomilné doubravy na skalách, kaňony řek
• Jestřábník dvouklaný (H. bifidum) – vzácně na vápencových skalních výchozech
• Jestřábník hladký (H. laevigatum) – většina území, dubohabřiny, doubravy, horské a podhorské louky
• Jestřábník hroznatý (H. racemosum) – převážně dubohabřiny a doubravy teplejších oblastí
• Jestřábník huňatý (H. villosum) – kriticky ohrožený endemit Hrubého Jeseníku
• Jestřábník Lachenalův (H. lachenalii) – na celém území, listnaté mezofilní lesy, teplomilné doubravy, ale též podhorské louky
• Jestřábník okoličnatý (H. umbellatum) – teplejší oblasti, suché trávníky, skalní výchozy, vřesoviště, acidofilní doubravy, bory
• Jestřábník savojský (H. sabaudum) – hojný na celém území, převážně sušší lesy a lesní lemy
• Jestřábník slezský (H. silesiacum) – kriticky ohrožený endemit Hrubého Jeseníku
• Jestřábník věsenkovitý (H. prenanthoides) – subalpínské louky a křoviny Krkonoš a Jeseníků
• Jestřábník zední (H. murorum) – na celém území krom nejteplejších zemědělských nížin, mezofilní a suché lesy, lesní lemy, též leckde jinde

Velké množství drobných vedlejších druhů se vyskytuje především ve vysokých polohách hor, nejvíce v Krkonoších a Hrubém Jeseníku (jestřábník labský, zelenohlavý a další); mnohé z nich jsou kriticky ohroženými endemity malého území.[10]