Hibijské nepokoje

Soupeření imperialistických mocností v severovýchodní Asii trvalo po desetiletí a napětí mezi Ruskem a Japonskem přerostlo v rusko-japonskou válku probíhající od srpna 1904 do září 1905. I když japonské císařské námořnictvo rozdrtilo ruské carské námořnictvo v bitvě bitvě u Cušimy a na souši japonská císařská armáda dobyla Port Artur a přesvědčivě porazila ruská vojska bitvě u Mukdenu, japonské síly v Mandžusku byly přetíženy a japonská ekonomika nebyla tak výkonná, aby mohla trvale podporovat válečné úsilí.

Po měsíc trvajícím jednání mezi Japonskem a Ruskem byla 5. září 1905 podepsána Portsmouthská smlouva, která oficiálně ukončila rusko-japonskou válku a potvrdila japonské vítězství. Skupiny aktivistů nejrůznějšího zaměření svolaly po oznámení obsahu smlouvy shromáždění do Hibijského parku v centru Tokia. Chtěli protestovat proti podmínkám, které byly toho dne zveřejněny a které považovali za ponižující. Neznali skutečnou povahu situace a mnozí považovali podmínky smlouvy přijaté japonskou vládou za příliš shovívavé vůči Rusku, které bylo na hlavu poraženo. Zejména je pobouřilo, že dobytá území na poloostrově Liao-tung a severní polovině Sachalinu[2] budou navrácena Rusku a že ruská vláda nebude platit žádné válečné reparace[2].

Dav protestujících proti vládě se začal shromažďovat v Hibijském parku brzy večer 5. září, jen aby zjistil, že tokijské metropolitní policejní oddělení shromáždění zakázalo a zabarikádovalo brány parku. Postupně se rozrostl na 30 tisíc lidí, ale policie stále odmítala otevřít brány. Hněv demonstrantů přerostl v násilnosti, vydali se na pochod směrem k císařskému paláci a další dva dny řádili po celém městě. Výtržníci se zaměřili zejména na budovy a organizace spojené s vládou, policií, Ruskem a Spojenými státy, které zprostředkovaly podmínky smlouvy z Portsmouthu. Byla poškozena zařízení ministerstva zahraničních věcí, bylo zapáleno a zničeno mnoho policejních stanic[2] a policejních budek a pět lidí zaútočilo na sídlo ministerstva vnitra, jedno z křídel se jim podařilo zapálit[2]. Demonstranti se pokusili zapálit katedrálu Svatého vzkříšení Japonské pravoslavné církve, která měla úzké vazby na Rusko, ale lidé budovu uchránili. Škody na majetku utrpěla americká diplomatická mise v Tokiu a také americké misionářské církve[2].

K obnově pořádku vyhlásila vláda 6. září stanné právo.

Než byl 7. září konečně obnoven pořádek,[2] rozzlobené davy zničily nebo poškodily více než 350 budov, včetně 70 procent policejních budek[3] ve městě. Sedmnáct lidí bylo zabito, více než 450 policistů, 48 hasičů a civilistů bylo zraněno. Zatčených za účast na nepokojích bylo více než dva tisíce, přičemž 104 se dostalo před soud a 87 bylo shledáno vinnými ze zločinů. Zprávy o násilí v Tokiu inspirovaly podobné nepokoje v Kóbe a Jokohamě a ještě několik měsíců probíhaly po celém Japonsku[4] stovky nenásilných protestů, veřejných projevů a shromáždění. Stanné právo bylo odvoláno 29. listopadu.

Hibijské nepokoje a další protesty přímo přispěly k pádu ministerského předsedy Taró Kacury a jeho kabinetu 7. ledna 1906.[1] Ve funkci jej vystřídal úhlavní nepřítel Kinmoči Saiondži, který se pokusil omezit vliv armády v politických záležitostech.

Incidentem začíná období, které historici nazývají érou lidového násilí (民衆 騒 擾 期). V dalších třinácti letech Japonskem otřáslo několik násilných protestů (v samotném Tokiu se jich odehrálo devět), které vyvrcholily rýžovými nepokoji v roce 1918.

Následky