Heroická ctnost

Poprvé tento termín použil Aristoteles v Etice Nikomachově, kde hovořil o nadlidské ctnosti, stejně jako o morální ctnosti v hrdinském či božském měřítku.[2][3]

Následně si tento termín osvojila křesťanská morální teologie a používala jej zejména ve vztahu ke světcům a mučedníkům. Koncepci heroických ctností vypracoval Albert Veliký a jeho žák Tomáš Akvinský (1225–1274).[3]

Již v prvních stoletích křesťanství církevní otcové, včetně Klementa Alexandrijského, Origena, Cypriána z Kartága a dalších, ve svých spisech zdůrazňovali mimořádné ctnosti mučedníků. Po éře mučedníků, kdy v důsledku Konstantinova ediktu z roku 313 ustalo pronásledování, se do popředí zájmu křesťanství dostala mimořádná morální úroveň svatých vyznavačů (lat. Confessores).[3]

První formální církevní soud, který měl určit stupeň dokonalosti ctností osoby, jež zemřela v pověsti svatosti, se konal v roce 1482 v případě jednoho z prvních františkánů, učitele církve, svatého Bonaventury (1217–1274). Studie se řídila vzorem tří teologických ctností – víry, naděje a lásky – a čtyř kardinálních ctností. Termín hrdinské ctnosti se v renesanci stal odborným termínem používaným v beatifikačních a kanonizačních procesech.[3]

Hrdinské ctnosti ukazují na přítomnost působení Boží milosti v životě světce; jsou důkazem jeho podřízení se vedení Ducha svatého[4] a spolupráce s ním. Skutky, které vykonal, byly spíše plodem Božího působení v něm než jeho vlastního úsilí. Proto je hrdinství ctností základem pro prohlášení člověka za svatého.[3]

Při vyslovování hrdinství ctností se berou v úvahu následující úvahy:

• Mají se projevovat v činech, které jsou naplněním evangelijních rad obsažených v učení Kázání na hoře,[5] a to nejen Dekalogu.[6]
• Hrdinské činy by měly být dostatečně početné, obvykle se projeví, až když to situace vyžaduje.
• Hrdinství se má projevovat v různých druzích ctností, protože ctnosti jsou na sobě závislé. Pokud je člověk svatý, má je všechny v dokonalé míře.
• Spáchání všedních hříchů, a to i dobrovolně a poté, co osoba dosáhla úrovně hrdinských ctností, není překážkou blahořečení – za předpokladu, že osoba učinila nápravu a přijala opatření, aby se jich v budoucnu vyvarovala.
• Hrdinské ctnosti by se měly v životě člověka projevovat po určitou dobu. Vysoký stupeň hrdinských ctností však může krátkodobě kompenzovat.
• Hrdinské ctnosti nemusí jít nutně ruku v ruce s vnitřní kontemplací, takže nezkušenost člověka s kontemplací není překážkou pro jejich vyslovení.
• Charismata, jako je dar proroctví, extáze nebo vize, nejsou sama o sobě dostatečným důkazem hrdinských ctností. Ani zázraky, které člověk vykoná během svého pozemského života, nejsou dostatečným důkazem hrdinství ctností.[3]