Hermann Dichtl

Hermann Dichtl (9. května 1802 Jablonec u Českého Krumlova8. dubna 1887 Praha) byl česko-rakouský římskokatolický kněz, spoluzakladatel a duchovní rádce Kongregace Milosrdných sester Řádu svatého Karla Boromejského v Praze, c. k. dvorní kaplan a zpovědník krále Ferdinanda I. Dobrotivého, významný představitel restaurace rakouského katolického života.

Hermann Dichtl
Narození9. května 1802
Jablonec
Úmrtí8. dubna 1887 (ve věku 84 let)
Praha
Povoláníkatolický kněz
Nábož. vyznáníkatolická církev
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

Pocházel z německého selského rodu na Šumavě, z obce Ogfolderhaid, kompletně zničené v 50. letech 20. století vojenským újezdem Boletice. Narodil se jako druhé ze šesti dětí tamního rychtáře Franze Dichtla, rychtářem byl i jeho dědeček Gregor. Matka Katharina, rozená Obermüllerová, byla dcerou zdejšího mlynáře. Z rodiny jabloneckých Dichtlů si duchovní dráhu zvolili: jezuité Alois (1841–1915) a Bernhard (1848–1892), Hermannova sestra Marie Aloisie (1809–1891) a boromejka Isidora Marie (1840–1905) Ze druhé rodové větve v Polečnici vyšli kněží Anton (1793–1842), Franz (1828–1897), Johann (1839–1869), Franz (1877–1943) Josef (1884–1918) a další Josef (1910–1986) a školská sestra Notre Dame Justina Josefa Dichtlová (1876–1902), neteř zmíněného Antona Dichtla, boromejka Maria Elekta (Eleonore) Zaunmüllerová a její neteř Klementine Zaunmülerová, generální představená pražských boromejek.

Místní farář Josef Mutzbauer Hermanna dobře připravil ke studiu, byl přijat rovnou do druhé třídy gymnázia v Českých Budějovicích. Po studiu bohosloví byl v srpnu 1825 vysvěcen na kněze a 25. srpna sloužil svou primici. První místo kaplana nastoupil v Rychnově nad Malší, odkud byl povolán do Českých Budějovic jako dómský vikář. V roce 1835 byl jmenován biskupským notářem a stal se spirituálem polepšovny pro kněze u sv. Jiří v Praze.

Při založení pražského kláštera Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem působil jako organizátor, zformoval první domácí komunitu sester, převážně pocházejících ze Šumavy, které odešly do noviciátu v mateřinci v Nancy, odkud se vrátily společně s německými sestrami z Lotrinska[1]. Již z Budějovic se znal a přátelsky stýkal s rodinou světce Jana Nepomuka Neumanna, přivedl k boromejkám jeho sestru Karolínu. Od roku 1850 byl hlášen jako zpovědník v nemocnici boromejek ve Vlašské ulici čp. 336/III a pražský domovský příslušník[2].

V letech 1851–1866 byl dvorním kaplanem a zpovědníkem krále Ferdinanda I. Dobrotivého. Roku 1866 patřil k podezřelým z účasti na zpronevěře peněz při spiritistických seancích Josefa Khiesla, hospodářského inspektora hraběte Kolowrata. Přestože se nic neprokázalo, byl Dichtl z Hradu propuštěn se zákazem veřejného působení, a proto se uchýlil zpět k boromejkám. Byl pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích, kde měl v I. oddělení nad hrobem malý kříž.[3] Po zrušení hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na Řepský hřbitov k boromejkám, kde má novou náhrobní desku severně od kaple.

Krédo

Vyznával „cestu dětství“ (Weg der Kindheit), dětinsky upřímnou lásku k Bohu a římskému papeži jako středu světa. Jeho životní heslo bylo: „Přenechme to milému Pánu Bohu: tam nahoře mám toho nejlepšího advokáta, našeho Pána a Vykupitele.“[4]

Dílo

Psal německy, a to knihy, časopisecké články byly v češtině a není jasné, zda je tak psal nebo dával překládat. Do Časopisu katolického duchovenstva napsal první životopis Jana Nepomuka Neumanna, článek O misionářství (1838) a znovu O českých vyslancích víry (1845)[5], v nichž velebil dva české misionáře v Cincinnati a vyzýval k misijním cestám dalších českých kněží do Ameriky. Knižně vydal životopis sv. Vincence z Pauly, přeložený také do češtiny (1838) a Životopis ctihodné pražské karmelitky Marie Elekty od Ježíše (Leben der gottseligen Maria Elekta von Jesu, Karmeliterin) (1838). Dochovala se jeho korespondence s hrabětem Clementem von Brandis (1798–1863).

Odkazy

Reference

  1. Eduard Winter: Tisíc let duchovního zápasu, Praha Kuncíř 1940.
  2. http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=1E6C4E2623A911E08F90005056C00008&scan=1#scan1
  3. J. Ježek, Naše hroby, s.10
  4. Kohoutí kříž, dostupné online
  5. Časopis Katolického duchovenstva č. 4, 1845. s. 761-766; dostupné online

Literatura

  • Jan JEŽEK: Naše hroby, stručné životopisy spisovatelů a umělců českých, jichž těla na hřbitovech pražských odpočívají. A. Storch Praha b.d., s. 10.
  • Kurt Augustinus HUBER, eds. Joachim BAHLCKE und Rudolf GRULICH: Katholische Kirche und Kultur in Böhmen: ausgewählte Abhandlungen, LIT Verlag Münster 2005, ISBN 3-8258-6687-4 , s. 494-500.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.