Henry George

Poté, co zavrhl kariéru zlatokopa v Britské Kolumbii, byl George zaměstnán jako tiskař, tou dobou nově založených, San Francisco Times.[10] To mu dalo možnost předložit redakci Timesů vlastní úvodníky, které byly následně i poslány k otisknutí. Mezi populární patří What the Railroads Will Bring Us,[11] který byl v kalifornských školách veden jako povinná četba po mnoho dekád. George šplhal příčkami Timesů, v roce 1867 se stal hlavním redaktorem.[12][13] Mimo Times pracoval i v dalších novinách, chvíli vedl redakci demokratické, antimonopolní publikace Report.[14][15][16] V letech 1871–1875 byl redaktorem svých vlastních novin San Francisco Daily Evening Post. Udržet v chodu vlastní plátek bylo ale finančně náročné, což ho vedlo k tomu, aby chodil do ulic prosit o peníze. Rodina Georgeových strádala, ale Henryho vzkvétající reputace a angažmá v novinovém průmyslu vyvedly rodinu z chudoby.

George začínal jako Lincolnův republikán, později se stal demokratem. Byl silným kritikem zájmů železničních a těžařských společností, zkorumpovaných politiků, spekulantů s pozemky a verbovači pracovních sil. Tento názor poprvé sdělil prostřednictvím článku z roku 1868 pod názvem „What the Railroad Will Bring US“. George v něm tvrdil, že rozmach železnice přinesl benefit pouze několika šťastlivcům, kteří měli svůj podíl v železnicích a na ně navazujících firmách, kdežto zbytek populace je vrhán do bídy. Díky tomu upadl v nelibost u Central Pacific Railroad, jejíž vedení mělo následně podíl na Georgově nezvolení do dolní komory státu Kalifornie.[15][17][18]

Jednoho dne v roce 1871 jel George na koni a zastavil se na vyhlídce na Sanfranciský záliv. Což ho dovedlo k zamyšlení:

„Zeptal jsem se procházejícího pastevce, jelikož mě nenapadlo nic lepšího, kolik tu vlastně stojí pozemky. Ukázal na nějaké pasoucí se krávy, které byly tak daleko, že vypadaly jako myšky, a řekl: „Nevím to přesně, ale támhleten muž prodává část půdy – tisíc dolarů za akr.“ A bleskově mi na mysli přišla spojitost mezi růstem chudoby a růstem bohatství. S navyšováním populace nabývá půda na hodnotě a muži, kteří ji obhospodařují, musí platit vyšší rentu za tuto výsadu.“[19]

Při návštěvě města New York byl překvapen paradoxem, který tam viděl. Chudina v dlouhou dobu vzkvétajícím městě je na tom hůře než chudina v méně rozvinuté Kalifornii. Na těchto pozorováních založil svou další knihu Progress and Poverty (1879), která se stala velkým úspěchem a prodala se ve více než třech milionech výtisků. V ní George pronesl myšlenku, že nemalá část bohatství získaného společenským a technologickým pokrokem je pod kompletní kontrolou majitelů pozemků a monopolistů skrze rentu. George shledal jako velkou křivdu, že soukromý sektor profituje z toho, že zamezuje přístup k přírodním zdrojům a na produktivní práci uvaluje těžké daně. Shledával to ekvivalentem otroctví. Jeho koncept se v jistém smyslu shodoval s teorií námezdního otroctví. V této práci též zakomponoval daň z nemovitosti, z níž by vláda danila pouze původní hodnotu půdy. Čímž zabrání soukromým zájmům profitovat jen z pouhého vlastnictví (myšleno té půdy), ale dovolí, aby hodnota všech vylepšení krajiny zůstala investorům.[20][21]

George byl v pozici, aby objevil tento vzorec, jelikož i on sám zažil chudobu. Poznal mnoho odlišných lidských společností a žil v Kalifornii během jejího rychlého vzestupu. A právě tam si povšiml, že společně s konstrukcí železnice roste hodnota pozemků, a hodnota renty roste stejně rychle, možná i rychleji než zvyšující se platy.[18][18]

Henry George byl dobře známý pro své argumenty, že ekonomická renta z půdy by měla být přerozdělena vně společnosti. Nejjasněji tento proces popsal ve své knize Progress and Poverty: "We must make land common property” „Musíme udělat z půdy veřejný majetek”.[34][35] Zdaněním hodnoty půdy by společnost mohla znovu získat hodnotu z “veřejného dědictví” půdy, navyšovat platy, udržovat stav pozemků a eliminovat nutnost danění produktivních aktivit. George věřil, že by tato daň odstranila zakořeněné spekulace s majetkem a podněcovala by k rozvoji, ježto by majitelé pozemků netrpěli daňovými znevýhodněními, ať už by na svém pozemku měli cokoliv, a tak by nenechávali své pozemky ležet ladem a napomohli by k rozvoji společnosti.[20]

Tento princip je celosvětově známý jako Georgismus. Za Georgova života byl znám jako single-tax movement (hnutí jednotné daně), občas asociováno s hnutími pro znárodnění půdy, a to především v Irsku.[36][37][38] Přestože v Progress and Povertyideu znárodnění nepodporoval.[34]

„I do not propose either to purchase or to confiscate private property in land. The first would be unjust; the second, needless. Let the individuals who now hold it still retain, if they want to, possession of what they are pleased to call their land. Let them continue to call it their land. Let them buy and sell and bequeath and devise it. We may safely leave them the shell, if we take the kernel. It is not necessary to confiscate land; it is only necessary to confiscate rent.“[34]

George shledával podniky závislé na výlučných právech na cestu přes pozemek (right-of-way land privileges) jako přirozený monopol. Jako příklady služeb uváděl přepravu vody, elektřiny, kanalizace, telekomunikace, zboží a cestujících. Obhajoval, že nejen veřejné cesty, ale i veřejné služby by měly být poskytovány zdarma, nebo alespoň za marginální částku. V některých případech by měla být dovolena soutěž mezi soukromí a veřejným poskytovatelem, jako například u dovážkových služeb, které jezdí přes veřejné silnice. Kde by ale soutěž nebyla možná, George podporoval municipalizaci. Říkal, že tyto služby by měly být zajištěny zdarma, jelikož samotná investice do veřejných služeb navyšuje hodnotu pozemků více, než celková cena investic do infrastruktury. Jako příklad udával výškové budovy, v nichž je zdarma poskytována doprava mezi patry, jelikož se výtahy zaplatí z přidané hodnoty, kterou rezidentům poskytují.[39][40]

George byl proti privilegiím duševního vlastnictví, protože to jeho definici půdy zahrnovalo veškeré přírodní zdroje a příležitosti. Požadoval jejich zrušení, či výrazné omezení. Podle George vlastnictví monopolu nad tvorbou umožňovalo vlastníkům vykořisťovat producenty stejně tak, jako vykořisťují vlastníci půdy nájemníky. Později ale George podporoval limitovaný copyright, což odůvodňoval tím, že dočasné vlastnictví nad unikátním uskupením slov nebo barev nikterak ostatním nebránilo ve vlastní umělecké tvorbě. George očividně označoval patenty jako méně zásadní formu monopolu než listiny o vlastnictví půdy, protože viděl vlastníky půdy jako zloděje, kteří vezmou vše, co zbylo. Ježto si sice lidé mohou vybrat, že nekoupí jistý statek, ale nemohou pozbývat místo, na kterém statek stojí. Tudíž by benefity, získané prací za přítomnosti méně reforem, by výhledově byly zachyceny majiteli a finančníky půdního monopolu.

George byl proti clům, která tou dobou byla hlavní metodou protekcionistické obchodní politiky a důležitým zdrojem federálních příjmů; federální daň tou dobou ještě neexistovala. Argumentoval, že clo udržovalo vysoké ceny pro spotřebitele a nedokázalo nikterak navýšit mzdy. Též věřil, že cla chránila monopolistické společnosti před konkurencí a posilovala jejich sílu. Volný obchod se stal hlavním problémem federální politiky a jeho kniha Protection or Free Tradebyla první knihou, která byla kompletně přepsána do zápisu z jednání Kongresu. Během jednání byla předčítána pěti demokratickými kongresmany.[41][42]

Spencer MacCallum v roce 1997 napsal, že Henry George byl nepopiratelně „nejlepší spisovatel a přednášející na téma volného obchodu, který se kdy narodil.“[43]

Tyler Cowen v roce 2009 napsal, že Georgova kniga z roku 1886 Protection or Free Trade „zůstává nejspíše do současnosti tím nejlépe odůvodněným traktátem na volný obchod“ [44]

Jim Powell o Protection or Free Trade prohlásil, že to je pravděpodobně nejlepší kniha napsaná Američanem i v porovnání s Bohatstvím národů od Adama Smitha. Milton Friedman o ní řekl, že je nejlepší rétorickou publikací na obchod, která kdy byla napsána.[45]

Friedman také parafrázoval Georgův argument o volném obchodě: "It's a very interesting thing that in times of war, we blockade our enemies in order to prevent them from getting goods from us. In time of peace we do to ourselves by tariffs what we do to our enemy in time of war." [46]

George byl jedním z prvních a nejvýznamnějších zastánců přijetí tajného hlasování ve Spojených státech.[47] Harvardská historička Jill Leporeová tvrdí, že Američané dnes hlasují tajně právě zásluhou Henryho George.[5] Georgeův první článek na podporu tajného hlasování měl název „Uplácení ve volbách“ a byl zveřejněn v Overland Review v prosinci 1871. Jeho druhý článek „Peníze ve volbách,“ byl publikován v North American Review v březnu 1883. První reforma tajného hlasování schválená státním zákonodárným sborem byla provedena reformátory, kteří tvrdili, že byli ovlivněni Georgem.[48] Prvním státem, který přijal tajné hlasování, nazývané také The Australian Ballot, bylo Massachusetts v roce 1888 pod vedením Richarda Henryho Dany III. Do roku 1891 jej přijala již více než polovina států.[49]

George podporoval využívání nenákladného „bezdlužného“ nositele měny, jakým byly například americké greenbacks, které vláda pošle do oběhu a v důsledku omezení nákladů na ražebné, tím pomůže financování veřejných výdajů. Postavil se proti používání kovové měny, jako je zlato nebo stříbro, a nekrytých peněz vytvořených soukromými komerčními bankami.[50]

George prosazoval dividendu občana vyplacenou z daně z hodnoty pozemku v projevu nazvaném „Zločin chudoby“ v dubnu 1885 v Knights of Labor, místním spolku v Burlingtonu v Iowě, a později v rozhovoru s bývalým členem sněmovny reprezentantů Davidem Dudley Fieldem II ze sedmého okrsku v New Yorku publikovaném v červencovém vydání North American Review roku 1885.[51][51] George navrhl vytvoření důchodového a invalidního systému a bezpodmínečného základního příjmu z přebytků pozemků. Ten by byl udělován rezidentům jako jejich právo, nikoliv milodar. Georgisté často označují tuto politiku jako dividendu občanů ve vztahu k podobnému návrhu Thomase Painea.

George tvrdil, že ačkoli většina dluhů nesla zdání skutečného kapitálového podílu, nebyla vydána za účelem vytvoření skutečného kapitálu, ale jako závazek proti tokům příjmů ze stávajících ekonomických privilegií. George proto usoudil, že stát by neměl poskytovat věřitelům pomoc ve formě šerifů, strážníků, soudů a věznic pro dlužníky za účelem vymáhání těchto nelegitimních závazků. George neposkytl žádná data na podporu tohoto názoru, ale v dnešních rozvinutých ekonomikách se velká část úvěrové nabídky vytváří spíše na nákup pohledávek z budoucího pronájmu pozemků, než na financování vytvoření skutečného kapitálu. Michael Hudson a Adair Turner odhadují, že přibližně 80 procent úvěrů financuje nákup nemovitostí, většinou pozemků.[43][52]

George připustil, že tato politika by omezila bankovní systém, ale věřil, že to bude ve skutečnosti ekonomický přínos, protože finanční sektor ve své stávající podobě většinou zvyšoval výši renty, na rozdíl od produktivních investic. „Kletba úvěru,“ napsal, „je že se rozšiřuje, když existuje tendence ke spekulacím a prudce klesá, když je nejvíce nutné zajistit důvěru a předcházet průmyslovému odpadu.“ George dokonce uvedl, že jubileum dluhu by mohlo odstranit hromadění zatěžujících závazků, aniž by se snížilo celkové bohatství.[53]

George byl důležitým a hlasitým obhájcem politických práv žen. Podporoval rozšíření volebního práva na ženy, a dokonce navrhl naplnit jednu kongresovou komoru výhradně ženami: „Pokud musíme mít dvě kongresové komory, pak v každém případě naplňme jednu ženami a druhou muži.“[54]

Názory Henryho George na politiku a ekonomiku měly v jeho době obrovský vliv. Jeho myšlenky vedly k ekonomické filozofii, nyní známé jako Georgismus. Nicméně, jeho vliv pomalu klesal v průběhu 20. století. Bylo by však obtížné přeceňovat Georgeův dopad na reformní hnutí na přelomu století a intelektuální kulturu. Georgem publikovaný Pokrok a chudoba byl první populární ekonomický text a jedna z nejrozšířenějších knih, jaké kdy byly napsány. Vysoká celosvětová popularita knihy je často označována jako počátek progresivní éry. Na Georgeových myšlenkách byly založeny různé politické strany, kluby a charitativní organizace po celém světě. Georgeovo poselství přitahuje podporu napříč celým politickým spektrem, včetně odborových aktivistů, socialistů, anarchistů, libertariánů, reformátorů, konzervativců a bohatých investorů. Výsledkem je, že Henry George je stále považován za primární intelektuální vliv klasických liberálů i socialistů. Edwin Markham vyjádřil společný sentiment, když řekl: „Henry George pro mě vždy byl jedním z nejvyšších hrdinů lidstva.“[55]

Velké množství slavných osobností, zejména osobností progresivní éry, se inspiruje myšlenkami Henryho George. John Peter Altgeld napsal, že George „měl téměř tak velký vliv na ekonomické myšlení doby, jako Darwin na to vědecké."[43] José Martí napsal: „Pouze Darwin v přírodních vědách získal zásluhy srovnatelné s těmi Georgovými v sociálních vědách.“[56]  V roce 1892 Alfred Russel Wallace prohlásil, že Georgeův Pokrok a chudoba je „bezpochyby nejpozoruhodnější a nejdůležitější knihou současného století“, čímž ji implicitně povyšuje nad O původ druhů, který dříve pomáhal rozvíjet a propagovat.[57]

Franklin D. Roosevelt ocenil George jako „jednoho velkých myslitelů naší země“ a naříkal nad tím, že Georgeovy spisy nebyly natolik známé a pochopené, jak by si zasloužily.[58]

I o několik desítek let později William Jennings Bryan píše, že Georgeova genialita zasáhla globální čtenářskou veřejnost a že „byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů světa“.[40]

John Dewey napsal: „Vyjmenovat ty, kteří ho od Platona převyšují svými zásluhami by vyžadovalo méně než prsty obou rukou,“ a že „Žádný člověk, žádný absolvent vysoké školy nemá právo považovat se za člověka vzdělaného v sociálním myšlení, pokud nemá nějaké znalosti o teoretickém přínosu tohoto velkého amerického myslitele."[59] Albert Jay Nock napsal, že kdokoli, kdo znovuobjeví Henryho George, zjistí, že „Georgeova mysl byla jednou z prvního půl tuctu největších myslí devatenáctého století na celém světě.“[19] Protiválečný aktivista John Haynes Holmes tento sentiment zopakoval komentováním, že George byl „jedním z půl tuctu velkých Američanů devatenáctého století a jedním z nejlepších sociálních reformátorů všech dob“.[60] Edward McGlynn řekl: „George je jedním z největších géniů, jaké kdy svět viděl, a jeho srdečnost se plně rovná velkolepým darům jeho intelektu. ... Je to muž, který mohl dosáhnout výšin v jakékoliv oblasti, ať už v literární nebo vědecké činnosti. “[61] Podobně Lev Tolstoj napsal, že George byl „jedním z největších mužů 19. století“.[62]

Sociolog a ekonom John A. Hobson v roce 1897 poznamenal, že „Henryho George lze považovat za osobu, která uplatnila přímější formativní a výchovný vliv na anglický radikalismus posledních patnácti let než kterýkoli jiný člověk,“[63] a že George „byl schopný vnést do myslí velkého počtu „praktických“ mužů abstraktní představu o ekonomické rentě a generovat z ní sociální hnutí. George měl všechny typické dary amerického řečníka a novináře s něčím víc, upřímností znějící z každé jeho promluvy. “[64] Mnoho dalších s Hobsonem souhlasí. George Bernard Shaw, který vytvořil socialistické organizace jako je Fabianova společnost, tvrdí, že Henry George byl zodpovědný za inspiraci 5 ze 6 socialistických reformátorů v Británii během 80. let 18. století.[65] Kontroverzní návrh zákona o lidovém rozpočtu a hodnotách půdy (Skotsko) byl inspirován Henrym Georgem a vyústil v ústavní krizi a zákon parlamentu z roku 1911 o reformě Sněmovny lordů, která zablokovala pozemkovou reformu. V Dánsku byl v roce 1919 založen Danmarks Retsforbund, v anglickém prostředí známý jako Strana spravedlnosti nebo Strana jednotné daně. Platforma strany je založena na principech daně z pozemků Henryho Georga. Poprvé byla strana zvolena do parlamentu v roce 1926 a v poválečném období byla mírně úspěšná a podařilo se jí vstoupit do vládní koalice se sociálními demokraty a sociálně liberální stranou v letech 1957–60 s pozdějším klesajícím úspěchem.

I řada nepolitických prostředků se pokusila následovat Georgovy myšlenky. Byla založena řada „kolonií s jednotnou daní“, například Arden, Delaware a Fairhope v Alabamě. V roce 1904 vytvořila Lizzie Magie deskovou hru nazvanou The Landlord's Game, aby demonstrovala Georgeovy teorie. Toto se později změnilo v populární deskovou hru Monopoly.

Joseph Jay „JJ“ Pastoriza vedl úspěšné hnutí Georgistů v Houstonu. Místní klub Georgistů, Houstonská Liga jednotné daně, zde byl založen už v roce 1890, Pastoriza půjčil svůj majetek lize v roce 1903. V roce 1906 odešel z polygrafického průmyslu, aby zasvětil svůj život veřejné službě, poté cestoval Spojenými státy a Evropou při studiu různých systémů zdanění majetku. Vrátil se do Houstonu a v letech 1911 až 1917 zde působil jako daňový komisař. V roce 1912 představil svůj „Houstonský plán zdanění“: vylepšení pozemků a soupisy obchodníků byly zdaněny 25 procenty odhadované hodnoty, neupravená půda byla zdaněna 70 procenty hodnocení a osobní majetek byl osvobozen. V roce 1915 však dva soudy rozhodly, že jeho plán Houston porušil ústavu Texasu.[66]

Před čtením knihy Pokrok a chudoba byla Helen Kellerová socialistkou, která věřila, že Georgismus je krok správným směrem. Později napsala, že „ve filozofii Henryho Georga našla vzácnou krásu, sílu inspirace a nádhernou víru v podstatnou ušlechtilost lidské přirozenosti“.[67] Někteří spekulují, že vášeň, upřímnost a jasná vysvětlení, která jsou patrná v psaní Henryho George, představují téměř náboženskou vášeň, kterou mnozí věřící v Georgeovy teorie projevují, a že slíbená možnost vytvoření nebe na Zemi vyplnila v době sekularizace duchovní prázdnotu.[68] Josiah Wedgwood, politik za liberální a později labouristickou stranu, napsal, že od začátku čtení Georgovy práce „Poznal, že tam byl člověk od Boha, jehož jméno bylo Henry George a od této chvíle už nepotřeboval žádnou jinou víru. “[69]

Ačkoli oba obhajovali práva pracovníků, Henry George a Karl Marx byli protivníci. Marx viděl platformu jednotné daně jako krok zpět od přechodu ke komunismu.[70] Henry George předpovídal, že pokud budou Marxovy myšlenky provedeny, pravděpodobným výsledkem bude diktatura. Lev Tolstoj litoval, že kolem George padlo ticho, protože vnímal Georgismus jako rozumný a realistický (na rozdíl od jiných utopických hnutí)[71] a jako „příspěvek k osvícení vědomí lidstva, postavený na praktickém základě“[72][73], také tvrdil, že Georgismus může pomoci zbavit se Otroctví naší doby.[74]

Popularita Henryho George během 20. století postupně upadala. Stále však existovaly organizace Georgistů. Mnoho vlivných lidí, kteří zůstávají slavnými, například George Bernard Shaw, se Georgem inspirovali nebo se identifikovali jako Georgisté. Ve své poslední knize Odkud jdeme: Chaos nebo komunita? se Martin Luther King Jr. odkazoval na Henryho George ve věci podpory minimální zaručené mzdy. Bill Moyers v projevech citoval Henryho George a označil ho za svého „velkého osobního hrdinu“.[75] Albert Einstein napsal, že „Muži jako Henry George jsou bohužel vzácní. Nelze si představit krásnější kombinaci intelektuální vášně, umělecké formy a vroucí lásky ke spravedlnosti. Každý řádek je psán jako pro naši generaci. Šíření těchto děl je opravdu záslužné, protože naše generace se stále má od Henryho George, co učit.[76]

Mason Gaffney, americký ekonom, Georgista a hlavní kritik neoklasické ekonomie , tvrdil, že neoklasickou ekonomii navrhli a podporovali vlastníci půdy a jejich najatí ekonomové, aby odvrátili pozornost od Georgeovy extrémně populární filozofie, že jelikož půdu a zdroje poskytuje příroda a jejich hodnota je dána společností, hodnota půdy - spíše než práce nebo kapitál - by měla poskytovat daňový základ pro financování vlády a jejích výdajů.[77]

Britský poslanec Andrew MacLaren věřil, že Georgova myšlenka zdanění pozemků by přinesla ekonomickou spravedlnost a argumentoval v její prospěch v Dolní sněmovně. Spolu se svým synem Leonem MacLarenem založil School of Economic Science, kde se učí principy Georgismu.[77]

Joseph Stiglitz napsal, že „Jednou z nejdůležitějších nedoceněných myšlenek v ekonomii je princip George o zdanění ekonomického hodnoty. Říká o něm, že „je ještě lepší, než si myslel sám Henry George“.[78]

Nadace Roberta Schalkenbacha vydává kopie Georgeových prací a souvisejících textů o ekonomických reformách a sponzoruje akademický výzkum jeho politických myšlenek. Lincoln Institute of Land Policy byl založen na podporu myšlenky Henryho George, ale nyní se zaměřuje obecněji na pozemkovou ekonomii a politiku. Škola sociálních věd Henryho George v New Yorku a její satelitní školy vyučují a šíří dále jeho principy.

V roce 1977, Joseph Stiglitz ukázal, že za určitých podmínek výdaje vlády na veřejné statky zvýší celkové nájemné pozemků alespoň o stejnou částku. Tento výsledek ekonomové nazvali teorémem Henryho George, neboť charakterizuje situaci, kdy „jednotná daň“ Henryho George je nejen efektivní, ale také jedinou daní nutnou k financování veřejných výdajů.[79]