Heinrich Otto Wieland

Heinrich Otto Wieland (4. června 1877 Pforzheim – 5. srpna 1957 Starnberg) byl německý chemik, který v roce 1927 získal Nobelovu cenu za chemii za „objev žlučových kyselin a příbuzných látek“.[1][2] V roce 1901 získal doktorát na Mnichovské univerzitě. Mezi lety 1913 a 1921 byl profesorem na Technické univerzitě Mnichov a poté se přesunul na Freiburskou univerzitu. Tam začal zkoumat žlučové kyseliny. V roce 1925 se stal profesorem chemie na Mnichovské univerzitě.[3][4]

Heinrich Otto Wieland
Narození	4. června 1877 Pforzheim, Bádensko, Německo
Úmrtí	5. srpna 1957 (ve věku 80 let) Starnberg, Bavorsko, Německo
Národnost	Německo
Alma mater	Mnichovská univerzita
Pracoviště	Technická univerzita Mnichov 1913-21, Freiburská univerzita 1921-25, Mnichovská univerzita 1925-
Obor	chemie
Známý díky	výzkum žlučových kyselin
Ocenění	Nobelova cena za chemii (1927)
Děti	Eva Wieland
Příbuzní	Hermann Wieland (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 1941 izoloval alfa-amanitin, což je jeden z toxinů v muchomůrce zelené.

Od roku 1964 uděluje nadace Boehringer Ingelheim každoročně Cenu Heinricha Wielanda za výzkum lipidů.

Wielandův zeť a žák, manžel jeho dcery Evy, biochemik Feodor Lynen získal společně s Konradem Blochem v roce 1964 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za objev mechanismu a regulace látkové přeměny cholesterolu a mastných kyselin.