Gvačaro jeskynní

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) je jihoamerický pták, jediný zástupce rodu gvačaro (Steatornis), čeledi gvačarovití (Steatornithidae) a řádu gvačarové (Steatornithiformes).

Gvačaro jeskynní
Stupeň ohrožení podle IUCN

málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádgvačarové (Steatornithiformes)
Mayr, 2010
Čeleďgvačarovití (Steatornithidae)
Bonaparte, 1842
Rodgvačaro (Steatornis)
Humboldt, 1814
Binomické jméno
Steatornis caripensis
Humboldt, 1817
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

Gvačary jsou úzce příbuzné s čeledí lelekovitých, pročež jsou někdy řazeny do stejného řádu lelkové (Caprimulgiformes). Nicméně lelci jsou hmyzožraví, zatímco gvačary se živí ovocem. Jsou však i geneticky natolik odlišné, že bylo v roce 2016 navrženo umístit gvačary jeskynní do samostatného řádu Steatornithiformes.[2] Brzy na to klíčové taxonomické autority v oblati ptáků jako Mezinárodní ornitologická unie[3] i Cornellova ornitologická laboratoř[4] začaly gvačary řadit do samostatného řádu Steatornithiformes (v češtině někdy jako gvačarové[5]).

Popis

Dorůstá 41–48 cm, v rozpětí křídel měří 91 cm a váží 350–475 g. Má nápadně krátké končetiny, dlouhá křídla a silný, výrazně zahnutý zobák. Opeření je převážně červeno-hnědé s bílým poskvrněním na krku, ocase, křídlech a spodině těla.

Výskyt

Žije v jeskyních uvnitř lesů na území Aruby, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostariky, Ekvádoru, Guyany, Panamy, Curaçaa, Bonaire, Peru, Trinidadu a Tobaga a Venezuely.

Chování

Je stálý, při hledání potravy však často překonává i značně velké vzdálenosti. Je aktivní v noci, přes den odpočívá na skalních římsách. Živí se výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. V jedné snůšce jsou pak 2–4 leskle bílá vejce.

Odkazy

Reference

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. REMSEN, Van. Elevate Steatornithidae and Nyctibiidae to rank of Order [online]. 2016 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
  3. Nightjars, Oilbird, potoos, frogmouths [online]. IOC World Bird List 11.2 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
  4. Clements Checklist v2021 [online]. The Cornell Lab of Ornitology, rev. August 2021 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
  5. NOVÁK, Jiří. (NE)ŘÁD V SYSTÉMU OBRATLOVCŮ - MALÝ VÝLET DO SYSTEMATIKY PTÁKŮ [online]. Zoologické oddělení, Zoologická zahrada Ostrava [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

česky
  • KHOLOVÁ, Helena (autorka českého překladu). Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2008. ISBN 9788024222356. S. 289.
anglicky
  • French, Richard (1991). A Guide to the Birds of Trinidad and Tobago (2nd edition ed.). Comstock Publishing. ISBN 0-8014-9792-2. (anglicky)
  • Herklots, G. A. C. (1961). The Birds of Trinidad and Tobago. Collins, Londýn. (anglicky)
  • Holland R. A., Wikelski M., Kümmeth F., Bosque C. (2009). The Secret Life of Oilbirds: New Insights into the Movement Ecology of a Unique Avian Frugivore. PLoS ONE 4(12) (anglicky)
  • Hilty, Steven L. (2003). Birds of Venezuela. Londýn: Christopher Helm. ISBN 0-7136-6418-5. (anglicky)
  • Stiles & Skutch: A guide to the birds of Costa Rica. ISBN 0-8014-9600-4 (anglicky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.