Guido Starhemberg

Během obléhání Vídně (1683) bojoval s vyznamenáním jako pobočník svého bratrance Ernsta Rüdigera Starhemberga. Po osvobození Vídně se připojil k bojující armádě v Uhrách a účastnil se následujících bitev: 1686 obléhání Ofenu, 1687 v bitvě u Moháče, obléhání a dobytí Bělehradu (6. září 1688), dále se účastnil bitev u Slankameu a Zenty.

Po vypuknutí válek o španělské dědictví odešel s Evženem Savojským do Itálie, zde se zúčastnil bitvy u Luzzary a následně převzal od roku 1703 velení a zabránil spojení Francouzů s Bavory. Kvůli neshodám s Viktorem Amadeem II. byl nahrazen polním maršálem Wirichem Daunem.

V roce 1708 převzal velení nad jednotkami válčícími ve Španělsku a i přes minimální podporu vedl válku s úspěchy. V roce 1710 vstoupil po úspěšných bojích v bitvách u Almenary a Saragossy do Madridu. Po bitvě u Villaviciosa byl nucen ustoupit do Barcelony. Zde se stal vicekrálem a kvůli nedostatku podpory se nechal v roce 1713 převézt se zbytkem vojska na anglických lodích do Janova. Pak žil ve Vídni.

Během válek s Turky v letech 1716 až 1718 převzal za nepřítomnosti prince Evžena prezidentství dvorské vojenské rady. Zemřel 7. března 1737 jako guvernér Slawonie.