Grands Causses

Grands Causses jsou ohraničeny následovně:[1]

• na severu městem Aubrac a hornatinou Margeride;
• na východě Cévennami;
• na jihu prahem mezi městy Bédarieux a Le Vigan;
• na západě oblastí Lévézou a okolím města Saint-Affrique.

Geologická mapa Grands Causses : C = Comtal ; S = Severac ;Sv = Sauveterre ; M = Méjean ; N = černá ; R = červená ; L = Larzac.

Grands Causses tvoří sedm velkých náhorních plošin (v závorce příslušné departementy):

• Causse Comtal (Aveyron);
• Causse de Sévérac (Aveyron);
• Causse de Sauveterre (Lozère a Aveyron);
• Causse Méjean (Lozère );
• Causse Noir (Aveyron, Gard a Lozère);
• Causse Rouge (Aveyron);
• Larzac (Aveyron a Hérault).

a velký počet menších, obvykle okrajových plošin (například: Causse de Mende, Causse de Blandas, Causse de Changefège, Causse-Bégon atd.).[2]

Causse Méjean.

Grands Causses jsou součástí sedimentárního pokryvu jižní části Francouzského středohoří, zachovaného v prohlubních nebo příkopech tektonického původu. Většina dochovaných sedimentů vznikla v jurské periodě, z předchozího období (trias) se zachovalo jen málo výchozů s výjimkou jižní části oblasti v okolí měst Saint-Affrique a Lodève. Sedimenty z křídového období na území Grands Causses téměř chybějí, jen několik pozůstatků mořských křídových sedimentů se nachází v údolí řeky Vis. Jurská sedimentace probíhala jako mělkovodní, v rozsáhlém zálivu obklopeném tektonicky oddělenými a do různé míry vyzdviženými hercynskými bloky. Osa sedimentačního prostoru probíhala přibližně po linii Millau – Mende. Zde jsou také sedimentární vrstvy nejsilnější, mocnost místy dosahuje až 1 500 m.[3]

V důsledku Alpinského vrásnění, které vedlo v průběhu třetihor a čtvrtohor ke vzniku Alp a Pyrenejí, byly sedimentární celky vyzdviženy podél starých zlomů v původním podloží, aniž došlo k jejich vrásnění nebo výraznějšímu uklonění. Následná intenzivní eroze vysvětluje absenci sedimentů z období křídy a novějších. Aktivovány byly zejména zlomy severojižního a východozápadního směru, což je důsledkem tektonických tlaků jak od Pyrenejí, tak od Alpského oblouku.

Jurské vápencové a dolomitové sedimenty, které byly tektonicky vyzdviženy, jsou vystaveny intenzivním krasovým procesům. Řeky jako Tarn, Jonte nebo Lot se rychle zahlubují podél tektonických linií, čímž dochází ke snížení lokální erozní báze, což dále vede ke vzniku rozsáhlých podzemních krasových systémů. Rozpad vápencových causses na okraji hlubokých kaňonů vedlo ke vzniku členitých skalních měst (fr. „chaos“), která lze obdivovat v místech jako Montpellier-le-Vieux nebo Nîmes-le-Vieux.

Grands Causses jsou typickou krasovou krajinou s mírně zvlněnými plošinami bez vodních toků, hlubokými protékanými kaňony a velmi dobře vyvinutým endokrasem (podzemní krasové útvary). Krasové oblasti v horách oproti tomu bývají v důsledku tektonického rozčlenění menšího rozsahu, jsou rychleji erodovány a nevytváří takto rozsáhlé krasové systémy.[4]