Gottfried Heinrich Pappenheim

Gottfried Heinrich pocházel ze starobylé šlechtické rodiny hrabat z Pappenheimu, která odvozovalo svůj původ od roku 1111 a od města Pappenheim. Byl synem Veita zu Pappenheim (1535–1600) a jeho druhé ženy Marie Salome von Preising-Kopfsburg. On sám měl první manželku Annu Ludomilu Kolovrat-Novohradskou († 1627) a druhou Annu Elisabethu z Oettingen-Oettingenu († 1673). Z prvního manželství měl syna Wolfa Adama († 1647).

Pappenheim byl jedním z nejslavnějších císařských důstojníků. Své mládí strávil studiem na Altdorfské universitě a cestováním po Evropě, kdy navštívil Anglii, Francii, Španělsko, Itálii. Do říše se vrátil roku 1614 a přestoupil na katolictví, téhož roku ho pak císař jmenoval říšským radou. V následujících letech se Pappenheim věnoval především vojenské kariéře, když se s polským vojskem krále Zikmunda vypravil do Ruska. Zde měli podpořit jednoho z „Lžidimitrijů“ – nelegitimních ruských carů.

Po svém návratu vstoupil do služeb Maxmiliána I. Bavorského a nakonec jako podplukovník v pluku kyrysníků svého tchána hraběte Adama z Hebersdorfu táhl do Čech. Zde se zúčastnil bitvy na Bílé hoře, kde utržil 20 zranění v boji.

Na říšském sněmu v Řezně byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován plukovníkem. V čele španělského kyrysnického pluku bojoval v Lombardii. Od roku 1626 se účastnil bojů v Horním Rakousku, Sasku a dobytí Magdeburku. Všude vyčníval především svoji osobní odvahou.

Po Tillyho smrti se jeho pluky (především kyrysnické) dostaly pod Valdštejnovo velení. Osudnou se stala Pappenheimovi bitva u Lützenu 16. listopadu 1632. Zde vedl v čele své jízdy protiútok proti postupujícím Švédům a během něho byl raněn dělovou koulí malého kalibru. Na následky svých zranění zemřel.

Označení pappenheimští se užívalo pro Pappenheimovy jezdce. V Schillerově tragédii Valdštejnova smrt pronáší Albrecht z Valdštejna větu: „Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer,“ což se do češtiny překládá jako: „Tak ve vás poznávám své pappenheimské,“ čímž se Valdštejn snažil Pappenheimovým vojákům lichotit před svojí zradou. V češtině a v dalších jazycích ale získalo pozměněné spojení postupně negativní nádech. Úsloví „Znám svoje pappenheimské“ vyjadřuje přesvědčení mluvčího, že ho „jeho lidi“ ničím pozitivním nepřekvapí, nebo zklamou, jako už dříve.[1]