Glyptika

Řemeslník zabývající se glyptikou se nazývá glyptik, brusič nebo řezáč. Někdy se tito řemeslníci dělí podle specializace na sochaře, brusiče nádobí či náčiní, brusiče gem a na výrobce tzv. florentské mozaiky z drahokamů – mozaicisty^[zdroj?!]. Každý z nich používá speciální nástroje, pomůcky a techniky. Pro glyptiky brousící sochy či rozměrné nádoby z tvrdých drahokamů (italsky zvaných pietra dura) vznikaly brusičské mlýny s vodním pohonem brusičského kola. Z nich v Čechách byl proslulý Císařský mlýn v Praze-Bubenči. Práce brusičů gem zahrnuje jak ty s negativním vzorem (intaglie), tak ty s pozitivním vzorem (kameje).

Glyptika vznikla již ve starověku, je doložena nálezy soch, nádobí i gem z Egypta, Mezopotámie, Sumeru a Persie. Velké popularity se tomuto umění dostalo ve starověkém Řecku, odkud se rozšířilo do antického Říma, zejména Itálie a Francie. Další rozmach byl v renesanci a v manýrismu od 16. do 1. poloviny 17. století (například vícegenerační rodinná dílna Castrucciů nebo Miseroniové z Lisonu. Nová vlna obliby nastala v období klasicismu a empíru na přelomu 18. a 19. století, kdy se kromě italských mistrů výrazně prosadili opět Francouzi, ale i glyptici carského Ruska (například z firmy Karla Fabergé).

Z českých glyptiků nové doby vynikli Friedrich Egermann, Josef Drahoňovský, Karel Tuček, Václav Plátek či Jiří Harcuba.

Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů mnoho nezměnilo. K obroušení surových kaménků do oblých čoček slouží elektrické bubny. Šlapací stroj někdy nahrazuje elektrický pohon. Mnozí tvůrci dávají při zvlášť jemných a náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Skloněn nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem stále není vidět patrnější výsledek. Ale pohled lupou by prozradil, že po půlhodině nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek, kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i v jiných drahých kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého úchytu vlastně miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly, kuličkové nástavce.

Olej a prach vytvářejí černou kaši, která glyptikovi znemožňuje, aby sledoval postup a tvoří vlastně popaměti. Navíc pracuje v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a podívá se proti světlu, nebo když si v pokročilém stádiu vytvoří sádrový otisk. Něco opravovat se však nedá, každá chyba znamená zmaření díla. Právem se proto říká, že glyptik stojí před obtížným úkolem, jako kdyby měl někdo rychle a kategoricky psát, přičemž tužka by byla upevněna ve stěně a písař pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným papírem.

Sbírky nazývané glyptotéky shromažďují veškerou glyptiku, tedy nádobí, sochy (zejména antické) a šperky. nejvýznamnější veřejně přístupné glyptotéky jsou Vatikánská muzea v Římě, Istituto di pietra dura ve Florencii, Museo degli argenti ve Florencii, galerie Apollón a dvorana pařížského Louvru, Glyptotéka v Mnichově, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni, a další.

• 
  Zikmund II. August, italská onyxová kamej, kolem 1560
• 
  Renesanční kamej s portrétem Karla V.
• 
  Cosimo II. Medicejský, florentská mozaika
• 
  Tazza Farnese, římská sardonyxová miska se scénou bohů na Olympu, Archeologické muzeum Neapol
• 
  Křišťálová kropenka, Miseroniové, Praha 1600–1645

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Glyptika na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo glyptika ve Wikislovníku