Giorgio Pitacco

Vystudoval práva na univerzitě ve Štýrském Hradci, kde roku 1890 získal titul doktora práv. Angažoval se v politice jako člen italské národně liberální strany. Zasedal v obecní radě v Terstu. Byl tajemníkem, později prezidentem organizace Lega Nazionale, která reprezentovala italské iredentistické proudy v Rakousku a podporovala italské školství a jazyková práva.[1]

Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1901 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za městskou kurii, obvod Terst, 1. voličský sbor. Zasedal zde do roku 1907.[2] Byl řazen mezi liberální italské poslance.[3] Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, se poslancem nestal. Uváděl se tehdy coby italský liberální kandidát.[4] Uspěl ovšem v doplňovacích volbách roku 1909, kdy byl zvolen za obvod Terst 3. Nastoupil 24. listopadu 1909 místo Silvia Pagniniho. Byl členem poslanecké frakce Klub liberálních Italů. Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911, usedl opět do Klubu liberálních Italů.[2] K roku 1911 se profesně uvádí jako magistrátní asesor.[5] Coby poslanec se profiloval jako zastánce jazykových práv rakouských Italů a podporoval zřízení italské univerzity v Terstu.[1]

Po vypuknutí světové války se uchýlil do Itálie a v Rakousku byl mezitím vyloučen z Říšské rady. V červenci 1917 při obnovení zasedání Říšské rady byl totiž vyzván, aby do 30 dnů udal důvody své absence v parlamentu, načež byl v září pro neomluvenou účast zbaven mandátu.[6] Byl zároveň obžalován z velezrady pro své separatistické proitalské aktivity a byly mu zabaveny jeho nemovitosti. Po bitvě u Caporetta roku 1917 byl prezidentem jadranské sekce iredentistické organizace Associazione Politica fra gli Italiani Irredenti a působil u dohodových kruhů v Paříži a Londýně za přičlenění etnicky italských regionů Rakouska-Uherska k Itálii.[1]

Po válce byl od roku 1922 do roku 1926 a opět v období let 1928–1933 starostou Terstu. Roku 1923 byl jmenován členem italského senátu. V roce 1939 se stal státním ministrem (Ministro di stato, čestný titul bez faktické exekutivní funkce).[1]