Georg Emanuel Opiz

Otec Jiřího Emanuela Opize, Johann Ferdinand Opiz (1741–1812) patřil mezi osvícence. Na studiích v jezuitské koleji byl jeho spolužákem pozdější profesor matematiky (známý též z Jiráskova F. L. Věka) Stanislav Vydra. Po studiu práv, stal sekretářem knížete Karla Egona Fürstenberka; v roce 1775 se stal finančním úředníkem v Čáslavi. dopisoval si s významnými osobnostmi své doby jako Giacomo Casanova, Josef Dobrovský a další. Je autorem tzv. válečné hry simulující taktiku i strategii války. Opiz do své válečné hry poprvé vložil prvky statistiky a pravděpodobnosti, když v ní zavedl házení kostkami.[1]

Bratr Jiřího Emanuela, Philipp Maximilian Opiz (1787–1858) byl významný český botanik.

V roce 1789 vystudoval pražské Akademické gymnázium a pokračoval do roku 1793 na pražské právnické fakultě. Absolvoval základní studium (bez udělení akademického titulu). V Praze zahájil studium malby u Franze Karla Wolfa (1764–1836). V roce 1793 odešel do Drážďan, aby se jako malíř zdokonalil.

V Drážďanech studoval na akademii umění u Giovanni Battisty Casanovy (1730–1795). V roce 1795 odcestoval do Karlových Varů, kde se živil jako malíř bohatých lázeňských hostů. Po návštěvách Hamburku a Brém žil v letech 1801–1803 ve Vídni. Zde vytvořil lepty ze života tereziánské Vídně Szenen aus dem Volks- und Straßenleben des francisceischen Wien, kterými se proslavil jako žánrový malíř.

V roce 1805 se usadil se svou ženou v Lipsku, kde se převážně živil malbou portrétních miniatur. Po Napoleonově porážce odešel v roce 1814 do Paříže, kde setrval nejdéle do roku 1817 a vrátil se do Lipska. V roce 1819 vyšlo v Drážďanech jeho 24 leptů se scénami ze života v Paříži.

Je možné, že ve 20. letech 19. století pobýval v Rusku a v Turecku, protože jeho akvarely s těmito tématy vypadají autenticky.

Po roce 1820 se Opiz stal profesorem na lipské akademii umění. Během této doby vytvořil Lipské veletržní scény, které vyšly tiskem kolem roku 1825.

Náměty Opizových maleb a grafik jsou z míst jeho pobytů, jako z Prahy, Vídně, Lipska a Paříže. Další jsou náměty z exotických prostředí, zejména Ruska a Turecka.

Opizovými uměleckými vzory byli William Hogarth (bez toho, že by Opiz převzal jeho sociálně kritické rysy) a Daniel Chodowiecki.

Opizovy knihy vydáné v němčině pod pseudonymem Bohemus mají převážně vztah k Čechám:

• Milada von Lichtenburg (historické vyprávění z 13. století ve dvou dílech; Lipsko, Carl Focke, 1829)
• Der Verwiesene (vyprávění z čech v dobách třicetileté války ve třech dílech; Lipsko, Carl Focke, 1829)[2]
• Carlsbad und Teplitz (Karlovy Vary a Teplice, historická romantická vyprávění ve třech dílech; Lipsko, Carl Focke, 1830)[3]
• Swatana von Engelhaus, oder die Entdeckung der Heilquelle von Carlsbad (historické vyprávění o objevu karlovarského pramene ve dvou dílech; Lipsko, Carl Focke, 1830)
• Die Burgruinen Böhmens (Zříceniny českých hradů, řada historických romantických vyprávění ve dvou dílech; Lipsko, W. Nauck, 1831 a 1832)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Georg Emanuel Opiz na Wikimedia Commons

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georg Emanuel Opiz na německé Wikipedii.

• Biedermeier