Funkcionalismus (teorie mysli)

Počátky funkcionalistického myšlení můžeme vysledovat již u Aristotelovy teorie duše. Na rozdíl od Platona, který tvrdil, že duše může existovat mimo tělo, Aristoteles svou teorii založil na tom, že duše je forma lidského těla – soubor schopností, které nám umožňují vyjádřit to, co představuje. Stejně jako má oko schopnost vidět, má duše schopnost uspokojovat a zajišťovat potřeby lidského těla. Aristoteles tedy argumentuje, že duše je neoddělitelná od těla a umožňuje nám žít, vnímat a jednat. Druhým historickým představitelem je Hobbes. Ten říká, že uvažování není nic jiného než provádění výpočtů. Poté v jeho knize Leviathan uvažuje nad tím, proč bychom o strojích nemohli říct, že uměle žijí.

Alan Turing ve své práci z roku 1950 již neuvažoval nad tím, zda mohou stroje myslet. Jeho otázka zněla, jestli je možné sestrojit stroj, který by svými odpovědi člověka přesvědčil, že se baví s další lidskou bytostí. Tuto zkoušku nazval Turingův test. Jeho práce se stala inspirací na začátku 20. století, kdy se funkcionalismus začal rozvíjet.

K rozvoji funkcionalismu docházelo také prostřednictvím behavioristických teorií. I přesto, že funkcionalismus a behaviorismus jsou odlišné, v pozdějších snahách behaviorismu vysvětlit chování (což bez uvažování o mentálních stavech a procesech nebylo možné), vznikly dva směry funkcionalismu – psychofunkcionalismus a analytický funkcionalismus.

Dřívější funkcionalistické teorie, které navrhl Putnam (1960,1967) můžeme chápat jako odpověď čelit behaviorismu. Navrhl pojem „počítačový funkcionalismus“ a dle jeho teorie může jakákoliv věc intelektem být vnímána jako Turingův stroj, který bude při svých operacích používat specifické programy (instrukce). Turingův stroj si můžeme představit jako nekonečně dlouhou pásku, která je rozdělená do čtverců a je zde skenovací zařízení, která na pásku nasedá a skenuje každý čtverec, který je buďto prázdný anebo má na sobě napsanou jedničku. Turingův stroj funguje takto:

1. Nachází se ve výchozím stavu
2. Pokud je tento stav koncový, výpočet končí
3. Skenovací zařízení přečte symbol ze čtverce, nad kterým se aktuálně nachází
4. Pokud se nachází v přechodovém stavu, zařízení může přepsat symbol, nad kterým se nachází a pohnout se doleva či doprava
5. Pokud se nenachází v přechodovém stavu, výpočet skončí
6. Proces se znovu poté opakuje od bodu 2.

Tento model nezávisí pouze na vstupech a výstupech, ale záleží také na tom, v jakém stavu nebo nastavení se skenovací zařízení nachází.

Druhou formou funkcionalismu je psychofunkcionalismus, který je spojován se jmény jako je Jerry Fodor nebo Zenon Pylyshyn. Tento směr především odmítá behaviorální teorie a snaží se je nahradit kognitivními modely mysli. Důležitou myšlenkou je to, že psychologie je velmi komplexní věda a všechny pojmy a způsoby chápání našich komponentů mysli nemůžou být popisovány a definovány na základě behaviorismu. Tento směr říká, že pokud nějaký duševní stav, který popisuje folková psychologie (například Hysterie) nemá z hlediska kognitivní psychologie vysvětlení, tak neexistuje. Psychofunkcionalisté se snaží jakýkoliv nový duševní stav charakterizovat vědecky.

Třetím směrem je analytický funkcionalismus, který je nejčastěji spojován se jménem Davida Lewise a často je nazýván i konceptuálním funkcionalismem. Základní myšlenka je taková, že teoretické pojmy jsou definovány skrz situace. Například jednoduchá slova jako hlad, věřit, chtít nebo jíst nám jsou známá skrz folkovou psychologii, ale námi prováděná konceptualizace těchto slov neobstojí před teorií kauzalit. Můžeme si mentální stav označit jako M, kterému předchází nějaké P a je způsoben Q. K pochopení, jak analytický funkcionalismus funguje, nám poslouží psycho-fyzická teorie identity. Psycho-fyziologická teorie identity říká, že každý mentální stav je spojený s určitou mozkovou aktivitou. Dřívější vyznavatelé této teorie (hlavně J.J.C Smart) například identifikovali bolest se stimulací nervových vláken skupiny C. Termín „bolest“ a „nervová stimulace“ sice nemají stejný význam, ale obě označují stejný stav.

Jedná se o myšlenkový experiment, který navrhl v roce 1978 Ned Block.[2] Vychází z představy, že celá populace Číny tvoří jeden mozek. Každý člověk simuluje jeden neuron a lidé mezi sebou komunikují speciální vysílačkou. Současný stav tohoto mozku je promítán na satelitech a je možné ho vidět z jakéhokoliv místa. Dokud budou lidé dobře plnit své funkce a bude zde řádný vztah mezi vstupy a výstupy, podle funkcionalistů se dá tento systém označit jako vědomí. Block však poznamenává, že funkcionalismus je naprosto absurdní, pokud tento model funkcionalisté uznávají jako legitimní mysl.

Tento myšlenkový experiment byl navržen 1980 Johnem Searlem.[3] Pomocí této hypotetické situace chtěl dokázat, že samostatná schopnost smysluplně odpovídat na otázky není dostatečná pro to, abychom mohli rozhodnout, zda nám stroj rozumí nebo ne (princip Turingova testu). V tomto testu máme uzavřenou místnost, ve které je velké množství čínských textů a tak je zde každá smysluplná věta v čínském jazyce. V takovém pokoji je člověk, který čínštinu neovládá, ale ví, kde hledat odpovědi na otázky, které mu klade člověk ve vedlejší místnosti. Člověk ve vedlejší místnosti by si mohl myslet, že osoba v pokoji čínsky umí, přesto že pouze mechanicky pracuje s neznámými symboly. Na tomto experimentu chtěl John Searl ukázat, že systém, který funguje pouze na syntaktických procesech (vstupy a výstupy, které jsou založené na algoritmech), nemá šanci ani schopnost si uvědomit jakékoliv sémantické informace nebo intencionalitu. Searl tímto experimentem chtěl dokázat, že funkcionalismus je jako teorie mysli nedostatečná. Funkcionalisté na tyto Searlovy námitky odpověděli v návaznosti na Čínský mozek – podle nich v tomto hypotetickém scénáři nějaká forma mentální aktivity probíhá, protože celý systém vlastně čínsky umí.