Franz Josef Arnold

Pavilon bývalé, již zbořené, Masarykovy nemocnice (1937)

Narodil se v rodině bednáře (Binder) Franze Josefa Arnolda. Rodina žila v Ústí nad Labem, kde studoval na střední škole.[3] Ve studiích následně pokračoval v Drážďanech, a to na Technické univerzitě a Akademii umění.[4] Během první světové války byl odveden do armády a utrpěl zranění. Po válce se vrátil do Ústí nad Labem, kde spolupracoval s architektem dr. Erstem Krobem. Na počátku své tvorby se klonil k neoklasicismu, postupně však přešel k „abstrahovanému vnímání v duchu nové věcnosti“.[2]

Česká spořitelna (1939)

Je autorem řady obytných domů (mimo jiné tzv. S–domů v ulicích Na Vlnovce a Mezidomí ve čtvrti Klíše, a dalších staveb v ulicích Palachova, Pasteurova, U Nemocnice, Klíšská, Resslova, Na Popluží, Masarykova), zdravotnické školy v Palachově ulici (dříve Německé dívčí reformní reálné gymnázium),[5] nebo pavilonu bývalé okresní a posléze Masarykovy nemocnice. Po přesídlení nemocnice do nového areálu získala poslední zmíněnou stavbu a zbytek komplexu Univerzita J. E. Purkyně za účelem vybudování univerzitního kampusu. Arnoldovu budovu, v minulosti sloužící jako porodnice, se rozhodla strhnout a na jejím místě postavit novostavbu pro potřebu dvou svých fakult. Tento záměr kritizovali historici a někteří architekti, kteří se obrátili na Ministerstvo kultury s žádostí o prohlášení stavby kulturní památkou. Ministerstvo však žádost nepodpořilo a stavba byla na podzim 2013 zbourána.[6][7]

V polovině 30. let se podílel projekčně či pouze organizačně na výstavbě druhého mostu přes řeku Labe (autor konstrukce Josef Melan)[8] a společně s tehdejším německým starostou Leopoldem Pölzlem se zasadil, aby byl pojmenován po novém československém prezidentovi Edvardu Benešovi.[9] V pozici ústeckého městského architekta setrval i během druhé světové války.[2] Po jejím skončení se stal údajně, dle Zdeňka Bárty, 31. července 1945 jednou z obětí tzv. Ústeckého masakru, kdy došlo k lynčování německých civilistů. Řada z nich tehdy byla shozena z Benešova mostu do řeky Labe – mezi nimi i Arnold, ale i matky s dětmi v kočárcích.Toho nakonec z hromady mrtvých těl pod palbou ostřelovačů zachránil jeho dospívající syn.[9] Pavel Prouza v rámci své dizertace tuto událost vyvrací jako smyšlenou: oba, otec i tehdy dvanáctiletý syn Dietmar, hned druhý den ráno po masakru v rámci odsunu německého obyvatelstva ve zdraví opustili město.[10] Arnold zemřel ve věku 74 let v hornorakouském Paschingu.