Františka Kolářová-Vlčková

Rodačka z České Jablonné byla jednou ze čtyř dcer[1] tamního rolníka Josefa Vlčka (1853–1916[1]) a jeho manželky Františky, rozené Bořilové[2] (1863–1940). Rodina bydlela v domě č. 13.[2] Františka byla prvorozená, mladší sestry byly Justina Zdenka (* 1884), Bohumila (* 1891) a Emilie (* 1896).[2] Zprvu navštěvovala školu ve Vepřové[3] a později nově otevřenou školu v samotné České Jablonné. V roce 1894 odešla na studium měšťanské školy za strýcem Aloisem Vlčkem do Domažlic. Poté pět let studovala klášterní školu v Chrudimi, kde získala učitelské vzdělání.[2]

Od roku 1903 začala – při dalším studiu – učit v Horním Studenci u Chotěboře a poté v Kamenici nad Lipou až do roku 1919.[2] Od roku 1908 přitom studovala na Filozofické fakultě v Praze. Od roku 1919 nastoupila jako profesorka pedagogiky v Banské Bystrici. V letech 1929–1938 pak působila v Bratislavě až do svého penzionování.[2]

Kolem roku 1930[2] se v Bratislavě provdala za elektroinženýra a zbrojního odborníka Jana Koláře (* 1883),[4] který však zemřel poměrně mlád už 30. března 1934.[2] Kolářová se v roce 1938 přestěhovala do Prahy. Brzy po roce 1950 se přistěhovala ke své nejmladší sestře Emilii, provdané Hladíkové do Pořežína,[2] nynější součásti Velké Losenice.

Zemřela 16. února 1956 v Pořežíně na mozkovou mrtvici[2] a byla pohřbena v rodinném hrobě v Přibyslavi.[4]

Kolářová napsala pět vesnických románů:[4][5]

• Ledy se lámou
• V nárazech vichřice
• Mrazivé jaro
• Za našich pradědů
• Síla naděje

Po smrti manžela vydala v roce 1936 pod názvem Na vlnách revoluce v zemi věčných ohňů[1] jeho vzpomínky na léta 1910–1923, v nichž popsal své působení v ruském Petrohradě, v ázerbájdžánském Baku a v Persii i návrat do Košic.[4]