František Xaver Dušek

Duškův rodný dům v Chotěborkách

Otec Václav a matka Dorota, rozená Sobotková hospodařili na statku v Chotěborkách jako svobodníci na panství hraběte Jana Karla Šporka. [1] [2] Hudební základy dostal u vesnického kantora Ulíka. Hrabě Špork si povšiml jeho nadání a umožnil mu studia na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové. Studoval hudbu a připravoval se ke kněžskému povolání. Po těžkém úrazu, který mu způsobil trvalé fyzické postižení, musel z gymnázia odejít, ale s podporou hraběte se mohl dále věnovat hudbě. V roce 1748 odešel do Prahy, aby studoval skladbu a hru na varhany u Františka Habermanna. Studia dovršil ve Vídni u dvorního skladatele Georga Christopha Wagenseila, pod jehož dohledem během let 1751–1754 mistrovsky ovládl hru na cembalo a klavír. [2][3] Současně byl členem několika chrámových orchestrů. U Wagenseila se také poprvé setkal s W. A. Mozartem. O jeho dalším působení ve Vídni se nedochovaly přesnější informace. [4]

pamětní deska na rodném domě

Kolem roku 1770 se vrátil do Prahy a věnoval se pedagogické činnosti. Stal se zakladatelem první české klavírní školy a vyhledávaným pedagogem. Mezi jeho žáky patřili nejen přední šlechtici žijící v Praze, ale také nadaní studenti prostého původu, kterým mnohdy dával hodiny zdarma. Patřili mezi ně pozdější vynikající profesionální hudebníci, např. Leopold Koželuh, Vincenc Mašek a Jan Nepomuk Augustin Vitásek. a také jeho budoucí manželka zpěvačka Josefina Hambacherová, se kterou se oženil roku 1776. [2][5]

venkovská usedlost Bertramka

Josefína pocházela ze zámožné rodiny, byla o 23 let mladší než Dušek, ale jejich soužití bylo umělecky i lidsky pro oba přínosem. Získali si pro svou pohostinnost a osobní kouzlo pražskou společnost a ve svém domě na Malé Straně a zejména pak v letním sídle Bertramce vedli hudební salon na vysoké úrovni. Přijímali nadějné začínající umělce i slavné hudebníky, kteří zavítali do Prahy. Josefína Dušková vystupovala jako sopranistka na komorních koncertech v Praze, Vídni a dalších evropských městech a šlechtických sídlech. Manžel ji na cestách doprovázel, ale sám se veřejných produkcí mimo Prahu nezúčastňoval. [6] Vlastní koncerty, na kterých prezentoval své skladby, pořádal příležitostně ve svém pražském bytě, na Bertramce nebo rezidencích svých šlechtických přátel. Kompoziční činnost zaměřil na klavírní dílo sloužící pedagogickým účelům. [4]

V roce 1777 Duškovi navštívili příbuzné v Salcburku, kde se František Xaver opět setkal s W. A. Mozartem a od té doby s ním udržoval těsné osobní i umělecké kontakty. Na Bertramce pak Mozart zkomponoval větší část Dona Giovanniho (premiéra 28. října 1787) a slavnostní operu pro pražskou korunovaci císaře Leopolda La clemenza di Tito.[7]

Stejně jako Mozart v roce 1785 v Rakousku, tak i Dušek vstoupil brzy do zednářské lóže a to do nejstarší pražské "U tří korunních hwězd a u poctiwosti w jitru Prahy". Členy této Lóže byl však také např. operní pěvec a šéf italské opery v Praze Pasqual Bondini, nebo skvělý varhaník Jan Křtitel Kuchař. Jak vyplývá z jejich nedávno objevené korespondence, operu Don Giovanni napsal Mozart vyloženě na objednávku a po lobbingu jmenovaných pražských hudebníků - zednářů. Všichni tito jmenovaní se pak také na představeních Mozartových oper v Praze přímo podíleli.

Navzdory vysoké vážnosti, jakou Dušek v pražské hudební obci požíval, byl konec jeho života poznamenán finančními problémy a zřejmě i nemocí. František Xaver Dušek zemřel roku 1799 v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí (dnes sídlo Akademie múzických umění) a je pochován na Malostranském hřbitově. Pražští hudebníci uspořádali slavnostní zádušní mši v chrámu sv. Mikuláše, kterou řídil Duškův žák Václav Vincenc Mašek.[8] Josefína Dušková po manželově smrti Bertramku prodala a stáhla se z veřejného života. [9] Portrét Františka Xavera Duška se nedochoval.

Vynikl jako virtuos na cembalo i kladívkový klavír. Vysoce byla ceněna jeho interpretace Johanna Sebastiana Bacha i Philipa Emanuela Bacha.

Jeho skladby jsou ve vkusném mozartovském duchu a i když neznamenaly žádný zvrat ve vývoji hudby, poskytují radost a potěšení posluchačům i interpretům. V řadě skladeb nezapře český původ a romantický nádech předznamenává klavírní dílo Václava Jana Tomáška. Komorní a symfonická tvorba je syntézou vídeňského klasicismu (technické prvky) a Mannheimské školy naroubované na pražský (domácí) melodický typ (výrazovost). [4]

Těžiště jeho tvorby spočívá v dílech orchestrálních, komorních pro dechové a smyčcové nástroje a skladbách pro klavír a cembalo. Složil 37 symfonií, několik serenád, 36 dechových sextetů, 26 smyčcových kvartetů a okolo 23 smyčcových trií, 6 klavírních trií a mnoho dalších drobných skladeb. Jedinou autentickou vokální skladbou je 5 dětských písní ve sbírce 25 písní od V. V. Maška (1792). [9] [10] Vzhledem k tomu, že archivy šlechtických rodin nejsou dosud zcela prozkoumány, lze očekávat, že tyto údaje nejsou konečné.

Spolupracoval se šlechtickými kapelami hraběte Pachty a hraběte Clam-Gallase, v jejichž hudebních archivech najdeme jeho skladby. Část klavírních děl má instruktivní charakter. Jeho skladby vycházely tiskem již za jeho života v Praze, Amsterodamu, ve Vídni a v Linci.