František Králík (malíř)

Nejdříve prošel krátkým výtvarným odborným školením v letech 1952–1954 na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze na Hollarově náměstí. Oborem jeho výtvarné činnosti je malba a grafika.[2] Ve svých malířských počátcích se věnoval krajinomalbě, poté snovým obrazů a vizím. Byl členem surrealistické skupiny, přiklonil se k informelu, věnoval se abstrakci, ale posléze se navrátil k formám realistickým, které vlastně nikdy zcela neopustil: k figuraci, krajině a plenéru.[1] Na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy patřil do okruhu surrealistické skupiny kolem Vratislava Effembergera. V tomto období byl v kontaktu s Evou a Janem Švankmarovými, Luďkem Švábem, Emilou Medkovou a Martinem Stejskalem. V polovině 70. let, po kolizi mezi vnitřním světem surrealismu a vnější realitou tehdejších politických tlaků po sovětské invazi do Československa, se názorově rozešel se surrealismem. V této době byla jeho tvorba provázena střídáním figurativního a nefigurativního projevu. V letech 1976–1990 se stal odborný pracovníkem Národní galerie. Jako správce pracoval ve zbraslavském depozitáři Národní galerie, kde měl možnost získávat přímé konzultace a znalosti z oboru teorie umění od předních českých kunsthistoriků Jiřího Zeminy a Jiřího Kotalíka. V 80. a 90. letech 20. století spolupracoval s Krátkým filmem Praha a Českou televizí a v letech 1992–2000 byl ředitelem Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. V roce 2003 měl samostatnou výstavu v galerii F33 v Praze. Jeho snové obrazy naplňují fantazijní vize i vesmírné koráby pod barokními mračny. Mnohé jeho malby se vyznačují drsně realistickou formou, s prvky černého humoru a sociálně kritickým obsahem.[2] Zemřel 28. prosince 2021. Poslední rozloučení s ním se konalo 8. ledna 2022 v obřadní smuteční síni v Rakovníku.