František Bublan

Studoval na Gymnáziu Třebíč (1966–1969). Pak od roku 1969 studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, kde ale po dvou letech studia přerušil a přešel na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, kterou absolvoval roku 1976. Následně po dobu dvou let pracoval jako duchovní v Mikulově a Břeclavi. Poté, co v roce 1977 podepsal Chartu 77, byl mu odebrán státní souhlas k výkonu činnosti duchovního a musel pracovat v dělnických profesích. V letech 1979–1990 byl řidičem, zpočátku pro podnik Potraviny Brno, později řidičem sanitky v nemocnici v Tišnově.[1]

Po sametové revoluci byl od roku 1991 zaměstnán u Bezpečnostní informační služby (respektive její československé předchůdkyně FBIS), nejdříve jako operativní důstojník a analytik, později jako manažer. V letech 2001–2004 působil ve funkci ředitele civilní rozvědky, Úřadu pro zahraniční styky a informace. Po listopadu 1989 rovněž vystudoval Bankovní institut v Praze (1995–1997).[1]

Je ženatý, má tři děti.[1] Jeho manželka se věnuje sociální a charitativní činnosti.

V roce 2004 ho Stanislav Gross vybral jako svého ministra vnitra. Zastával pak tento post ve vládě Stanislava Grosse a vládě Jiřího Paroubka od 4. srpna 2004 do roku 2006, ve funkci vystřídal Stanislava Grosse.[2][3] Během svého působení v čele rezortu řešil kauzu CzechTek, tvrdý zásah policie proti účastníkům taneční party, a byl za provedení akce terčem silné kritiky.[4]

Ve volbách v roce 2006 byl zvolen do poslanecké sněmovny za ČSSD (lídr kandidátky sociální demokracie za volební obvod Kraj Vysočina).[5] Byl předsedou sněmovního Výboru pro bezpečnost.[6] Poslanecký mandát obhájil i ve volbách roku 2010. Byl předsedou výboru pro obranu a bezpečnost, po jeho rozdělení od prosince 2011 předsedou výboru pro bezpečnost. Ve sněmovně setrval do října 2012, kdy na poslanecký mandát rezignoval.[7] Do roku 2010 byl stínovým ministrem vnitra ČSSD.

V senátních volbách roku 2012 byl zvolen do horní komory parlamentu v senátním obvodu č. 53 – Třebíč. Získal v 1. kole 27 % hlasů a v 2. kole zvítězil poměrem 58 : 42 nad komunistou Josefem Zahradníčkem.[8] Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 svůj mandát senátora již neobhajoval.[9] V červenci 2019 byl zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Získal 44 hlasů od 74 senátorů.[10]