François Hédelin, abbé d'Aubignac

Pocházel z právnické rodiny a jeho dědečkem z matčiny strany byl slavný chirurg Ambroise Paré. Po vystudování práv působil nějaký čas jako právník v Nemours. Roku 1628 by ale vysvěcen na kněze a pracoval jako vychovatel Richeliueova synovce, budoucího vévody de Fronsac, vynikajícího námořního velitele. Díky tomu byl jmenován opatem kláštera Notre-Dame d'Aubignac v obci Saint-Sebastien v Creuse a kláštera Mainac. Získal také od vévody pohodlný příjem. Vévodova smrt v námořní bitvě roku 1646 však znamenala konec jeho výsadního postavení, proto odjel do Nemours, kde se až do své smrti zabýval literaturou.[2][3]

Jeho tragédie v próze i alegorické romány nebyly úspěšné. Stal se však uznávaným teoretikem dramatu především spisem La pratique du théâtre (1657, Divadelní praxe) zaměřeném na upevňování pravidel klasicistní tragédie. Byl přesvědčen, že jako jediný správně vyložil Aristotelovo učení o trojí dramatické jednotě a v tomto spise, který psal z podnětu kardinála Richelieua již od roku 1640, požadoval předevím jednotu času a pravděpodobnt zápletky.[4][5]

Velice důležitá je také jeho práce Conjectures académiques sur l'Iliade (1664, tiskem 1715, Akademické dohady o Iliadě), ve kterém jako první zpochybnil Homérovo autorství Iliady a Odyssei, o kterých tvrdil, že jsou souborem nezávislých písní později uspořádaných do jednoho celku.[6]

Výrazně se také podílel na literárních kontroverzích své doby. Útočil například na Gillese Ménageho pro jeho pedantství a názory na římského dramatika Terentia. Přiznával sice Corneillovi přední místo v čele současných francouzských dramatiků, ale kritizoval i jeho za nedodržování jím definovaných pravidel a například také za nedostatečně cudné projevy jeho ženských hrdinek, které podle jeho názoru narušují vážnost křesťanských dramat.[7] Některými svými komentáři popudil i členy Francouzské akademie. Když nebyl v důsledku toho přijat za jejího člena, soustředil kolem sebe skupinu autorů, se kterými založil roku 1654 akademii vlastní. Navzdory svým politickým konexím však nebyl pro ní schopen získat královskou podporu a skupina se rozpustila brzy po jeho smrti.[2]