Fonologie avestánštiny

Základní samohláskový systém avestánštiny čítá šest vokálů, odvozený pak šest odpovídajících vokálů dlouhých. Kromě toho se uvádí zadní nízké dlouhé /ɒː/, nemající krátký protějšek. V současné době převládá názor, že avestská vokalická délka postupně přestala představovat kvantitativní kontrast a ovlivnila i kvalitativní rozlišení vokálů.

Díky a / ã je pak v samohláskovém systému avestánštiny přítomna také opozice nenazalizovaná / nazalizovaná.

V jazyce se objevovalo protetické u-, ovšem výhradně před náslovným ru(u)-, např. protoíránské *rwata- > av. uruuata- (č. povinnost). Přinejmenším v písmu tedy vypadá totožně původní uru- a ru- po protezi. Není však zcela jasné, zda mezi nimi panovala shoda i co do výslovnosti. Fakt, že tato protetická hláska nenese metrickou relevanci v avestských textech, svědčí spíše pro tu skutečnost, že se s těmito dvěma hláskovými uskupeními nezacházelo zcela totožně.

Do jisté míry paralelní proces představuje protetické i-, objevující se před hláskovými skupinami ri- a θy-; kupř. av. irišta- (č. zničený).

Pro avestánštinu se většinou počítá s 28 souhláskovými fonémy, jejichž existence a artikulace nevyvolávají pochyb.

Explozivy

Hláska, tradičně značená /t̰/, alofon /[t]/, se vyskytuje pouze v pozici na samém konci slova nebo před některými obstruenty. Připisuje se jí artikulace bez slyšitelného závěru, tedy [t̚] (srov. takové hlásky např. v angličtině.)

Frikativy

Přední řada praindoevropských velár ḱ, ǵ, ǵʰ, která dala v indoíránštině odpovídající frikativy o stejném místě artikulace, tedy [ç], [ʝ], [ʝʰ], se v avestánštině dále posunula co do místa artikulace a ztratila distinktivní rys aspirace. Výslednými hláskami jsou tedy [s] a [z]. Např. av. zari- (č. žlutý) pochází přes protoindoíránské *ʝʰali- z ide. *ǵʰeli-.

Frikativa /h/ pochází v tomto jazyce z praindoevropského /s/. V avestánštině pak na rozdíl od blízce příbuzného sanskrtu přecházela zmíněná hláska mezi nízkými vokály na /ŋh/. Srov. tedy avestské aŋhu- se sanskrtským asu- (č. život). Vzniklé /ŋh/ je alofonem /h/, viz např. v pozici před předním vokálem av. ahi (skr. asi; č. ty jsi).

Hlásky [ð] a [ɣ] jsou považovány za alofony hlásek [θ] a [x].

Aproximanty

Aproximanty /j/ a /w/ se dle konvencí zapisují jako ii, respektive uu.

Vibranty

Vibranta /r/ mohla mít neznělou podobu. Pokud totiž stála v určitém slově po nízkém vokálu před neznělou plozívou, a to v kodě přízvukované slabiky, asimilovala se k této plozívě a ztrácela znělost. Zapisovala se pak digrafem hr.

Avestské písmo nepředává žádné údaje ohledně pozice slovního přízvuku. Přesto lze o avestánském přízvuku leccos zjistit na základě jiných poznatků o daném jazyce.

Kupř. se uvažuje o tom, že s pozicí přízvuku korelovalo užití klitického -ca (česky spojka a; srov. latinské -que téhož významu i původu): s užitím -ca u určitého slova docházelo k přenosu přízvuku na slabiku bezprostředně předcházející onomu -ca, tedy na původní poslední slabiku daného slova.

Je kromě toho pozoruhodné, že přidání -ca ruší vkladné -i- (viz níže) v předposlední slabice slova, např.: av. baēšaziiaiti (č. léčí), ale baēšaziiatica (č. a léčí). Pravděpodobně právě na předposlední slabice ležel v prvním případě před klitizací přízvuk, který epentezi -i- podmiňoval. Z povahy takovýchto procesů se dále vyvozuje, že byl avestánský přízvuk spíše dynamický, a nikoliv melodický jako v sanskrtu.

Bezpočet hláskových změn oproti společnému prajazyku sdílí avestánština se sanskrtem. Jmenovitě se jedná o tzv. pravidlo ruki, splynutí PIE vokálů *e, *a, *o do a, respektive jejich dlouhých protějšků do a:, aj.

Nejeden aspekt výslovnosti avesty představuje pole pro pochybnosti a diskuse. Tak, problematickou dosud zůstává otázka epentetického -i-. Tato hláska se tu vkládala po vokálu před konsonant, po kterém bezprostředně následovalo i, tedy schematicky VCi > ViCi; např. av. baraiti (srov. skr. bhárati; č. nese). I-epenteze neměla žádný dopad na metriku textů, a tudíž se nejspíše jednalo o proces pozdější než doba jejich původního sepsání. Každopádně není jednoznačné, zda a jak by se měly tyto vkladné hlásky při čtení textů vyslovovat.

• Bičovský, Jan. (2012). Stručná mluvnice praindoevropštiny. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-80-7308-418-9.
• Fortson, Benjamin W. (2004). Indo-European Language and Culture: An Introduction. Malden, Massachusetts: Blackwell. ISBN 1-4051-0315-9.
• Hale, Mark. (2008). Avestan. In: Woodard, R. D. (ed). The Ancient Languages of Asia and the Americas. Cambridge University Press. ISBN 0-521-56256-2.
• Lipp, Reiner. (2009). Die indogermanischen und einzelsprachlichen Palatale im Indoiranischen. Heidelberg: Universitätsverlag Winter. ISBN 978-3-8253-5247-9; ISBN 978-3-8253-5248-6.
• Rix, Helmut (ed). (2001). Lexikon der indogermanischen Verben: die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag. ISBN 3-89500-219-4.