Fischerova–Tropschova syntéza

Původní Fischerovu–Tropschovu syntézu syntézu lze popsat následujícími chemickými rovnicemi:

${\displaystyle 2CH_{4}+O_{2}\rightarrow 8H_{2}+2CO}$

${\displaystyle \displaystyle (2n+1)H_{2}+nCO\rightarrow C_{n}H_{2n+2}+nH_{2}O}$

Vzniklé uhlovodíky mohou být rozděleny frakční destilací a rafinovány jako klasická ropa.

Oxid uhelnatý a vodík lze vyrobit částečnou oxidací uhlí nebo biomasy (viz zplyňování). Zdrojem methanu může být např. zemní plyn.

Od objevu německých vědců Franze Fischera a Hanse Tropsche ve dvacátých letech bylo provedeno mnoho vylepšení původní syntézy a nyní se toto označení používá na širokou paletu podobných reakcí.

Tuto syntézu ve velkém měřítku používaly Japonsko[1] a nacistické Německo během druhé světové války a Jihoafrická republika za apartheidu, kdy tyto země neměly přístup k ropě a byly nuceny vyrábět její náhradu z uhlí.

V současnosti je její význam nízký z důvodu vysokých finančních nákladů a relativně nízké ceny klasické ropy. Diskutuje se o nutnosti jejího opětovného širokého uplatnění v budoucnu, kdy se začne těžba klasické ropy snižovat (viz ropný vrchol).

O využití této metody se uvažuje také v případě velmi odlehlých nalezišť zemního plynu, čímž by se snížily náklady na jeho transport.