Termální depolymerizace

Donedávna pokusy o napodobení těchto přírodních procesů nebyly vhodné pro praktické využití, protože se při nich spotřebovalo více energie, než jí bylo získáno.

Nový přístup byl vyvinut americkým mikrobiologem Paulem Baskisem v osmdesátých letech a byl pak dále zdokonalován. Demonstrační provoz byl dokončen v roce 1999 ve Philadelphii a první komerční podnik byl vybudován v Carthagu v Missouri. Ten přeměňuje odpad z blízkých krocaních jatek na přibližně 500 barelů ropy denně.

Předchozí metody pro štěpení uhlovodíkových polymerů vynakládaly velké množství energie na odstranění přebytečné vody. Termální depolymerizace naproti tomu používá vodu pro zlepšení zahřívacího procesu a voda také dodává do reakcí vodík ze svých molekul.

Vstupní surovina se nejprve rozemele a smísí s vodou, pokud je příliš suchá. Pak se zahřívá na 250 °C a je podrobena tlaku 4 MPa na asi 15 minut. Poté tlak rapidně klesne, čímž dojde k vypaření většiny vody. Výsledkem je směs uhlovodíků a pevných látek, které se oddělí. Uhlovodíky jsou opět zahřáty na 500 °C, což způsobí další rozštěpení delších molekul. Vzniklá směs kapalných uhlovodíků se dělí destilací podobně jako konvenční ropa.

Firma tvrdí, že energetická účinnost tohoto procesu je 560 % (85 jednotek energie vyrobené na 15 jednotek energie spotřebované). Vyšší účinnosti může být dosaženo se suššími vstupními materiály bohatšími na uhlík, jako je plastový odpad.

Pro srovnání, současné metody používané k výrobě bionafty a bioetanolu ze zemědělských zdrojů mají energetickou účinnost okolo 320 %.

Pomocí termální depolymerizace může být štěpena řada materiálů, včetně jedů a těžko odbouratelných nemocničních odpadů.

Na druhou stranu, mnoho možných zemědělských odpadů, které by mohly sloužit jako vstupní surovina, je už používána jako hnojivo, palivo, nebo zvířecí krmivo.

• Fisher-Tropschova syntéza
• ropa